Pátrání po zdravém rozumu - Adresát neznámý
04.05.2009
Jaromír Komorous
Divadlo
Adresát neznámý napsaný Američankou Kressmann Taylor v roce 1938, fascinoval Evropu až v roce 1995. Ta z něj udělala okamžitě bestseller. A s omluvným trháním ramen literární skvost. Pročpak? Můžeme se jen domnívat. Nebo se pokusit o kategorizaci doby. V každém případě nevídaná osvícenost autorky dala vzniknout textu, jenž Evropa přijala za své až v závěru století.
Tak znovu. Pročpak? Trvalo to nevídaně dlouho. Vždyť fašismus (o jeho nástupu k moci to je) padl v Německu v pětačtyřicátém. Ale veškerá totalita v Evropě až v devětaosmdesátém. A v tom vidím zakopaného psa. Pokud si pamatuji, srovnávání rudého i hnědého extrému vedlo spolehlivě k dalšímu ohni na střeše. Adresát neznámý je vskutku burcující text. Kressmann Taylor ve své próze, zde divadelní a původně rozhlasové hře, docílila kýžené katarze a překvapivé pointy příběhu vývojem dvou mužů, dvou přátel a zpočátku dokonce společníků, stojících najednou na rozdílných březích , mezi nimiž protéká řeka historie.
Teď je třeba vyzdvihnout dramaturgický záměr Jany Paterové, působící ve Viole. Rozhlasová hra, odkázaná na přenos textu éterem, dostává divadelním zpracováním, byť oproštěným třeba o výpravu, scénu a další vizuální atributy divadla, rozměr, který v komorní velikosti divadla Viola není nepodstatný. Detailně můžeme shlížet mimiku herců, okamžité reakce jednoho na podněty druhého, náhlé a přece tak opodstatněné zachvění hlasu.
Své dopisy druhému citují publiku strhujícím způsobem
Jan Hartl a Jiří Dvořák. První v roli amerického žida Maxe Eisensteina, druhý představujíc amerického Němce Martina Schulzeho. Oba v šokujícím stoupání po schodech svých rolí. Liberální vzdělanec Martin Schulze Jiřího Dvořáka se po návratu do Německa stává okamžitě papouškujícím poskokem hitlerovského režimu, Max Eisenstein Jana Hartla dospívá vlivem událostí do pozice mstící se chladnokrevné mašiny. Obávám se, že některé aspekty jejich chování jsou živé i dnes.
Neustálé připomínání překvapivého růstu hyeních idejí je nejzásadnější poselství textu.
Třetí do hry pronikl až dramatizací Jaroslava Someše. Pan Burton je prostý chlap, listonoš, setrvávající na svých starosvětských jistotách a právě proto kontrastující čím dál víc s oběma korespondenty. Z reproduktorů vstupuje do hry
Josef Somr. Jeho hlas je natolik barevný, že v plné šíři supluje jeho gesta (škrábe se na bradě, já ho vidím). Jeho rádoby nevnímání celosvětové situace, nepřipouštějící si žádnou osobní účast ve vývinu dějin je přesným obrazem prosté většiny. Prostě, pan Somr hraje naplno.
Krásné hlasy jsou jako dobrá vývrtka na víno. Dostanou se přes sebetvrdší špunt.
Jan Hartl Jiří Dvořák
Josef Somr
Uvedlo divadlo Viola 27.4.2009
Kressmann Taylor: Adresát neznámý, režie Lída Engelová
Zdroj fotografií www.foto.osobnosti.cz; www.cahierdetexte.pmf.free.fr;