Podíval jsem se před časem na obyčejný podací lístek, vydaný morousovitou úřednicí pošty a kolik původně českých slov jsem odhalil! Jsou od jádra k povrchu libozvučná.: „Hotovost-platit-hmotnost-druh zásilky,“ jejich ryzost koření v pračeštině! Pouze každodenní užívání a instituční zázemí tohoto dokladu způsobily, že slovní skvosty na něm byly zarovnány do pustiny stylu stroze sdělovacího. Dbaje „pokynů“, nezahazuji podací lístek, natož „ústřižek“ od inkasa a „doklady pečlivě uschovávám,“ neboť se mi zdá, že se z jazykového hlediska jedná o „ceninu“, ba přímo poklad.

Poté, co jsme vše uložili, vyjděme do veřejného prostoru, kde si úsečného jazyka užijeme také do sytosti. Sáhněme po obyčejném menu v restauraci. S trochou jazykového citu se titul „nabídka pokrmů,“ může se stát náhle pokrmem, aniž bychom si přečetli první řádku. Potravou pro duši, samozřejmě. Všímejme si lépe také různých štítků, cedulek, tabulek a značek, které nám něco zakazují, přikazují, před něčím varují. Ony výmluvné litery bývají přísné, bílé, plechové a studené. Najdeme jich po městě požehnaně, ale pro změnu jsou skoupé na slovo. Některé se ani neobtěžují se slovesem, jako například u „pozor, zlý pes.“ Výstražné cedulky kromě svého praktického poslání, také nositeli krás naší mateřštiny. „Životu nebezpečno dotýkat se drátů i na zem spadlých,“ je rozkošným zbytkem vznešeného jazyka filmů s Oldřichem Novým. Nebo „hlavní uzávěr vody,“ jaká to pěkně poskládaná trojka českých slov, A ještě vydá na sličnou zkratku HUV. Anebo obyčejný „zákaz“ (čehokoli) sice přišel častým opakováním o svou poetiku, ale když se přimkneme ke zvukové stránce, vyjeví se „zákaz,“ v původní kráse, rozvine v mysli koberec dobře znějících výrazů, jež mají všechny v jádru „-kaz.“ Takže se na poslech laskám s kazatelem, kazetou, kazuárem, až mám chuť neustále něco „kazit“. Mluva úřadů přináší i překvapení, v podobě výrazů, které sotva užijeme nad kávou a bábovkou. „Prvopis, svodka, úmrť, jistina,“ ba spatřil jsem i krkolomnější, když jsem se na měl „přeobjednat“ u „službukonajícího“ lékaře. V tom spočívá role úředničiny, že nám připomíná skrytější exempláře slovní zásoby. Těžko na oslavě babiččiných narozenin přispěcháte k tramvaji se slovy: „Babi, já vám pomohu s tím zavazadlem do vozu.“

A známe mnohem a mnohem více takových slov, která nám tak důležitě něco sdělují, až odvracejí pozornost od své fyzikální složky, svého tvaru, znění a rodokmenu? Na plakátech čteme: „Místo konání – čas události,“ a přemýšlíme, jak budeme stíhat akci, když jsme objednáni hodinu předtím ke kadeřníkovi, aniž uvažujeme o tom, že se v údajích o výročním bálu potkáváme slova s prastarou minulosti
Chirurgicky přesný jazyk veřejných nástěnek, cedulí, nápisů a paragrafů, bývá někdy natolik jasný, až zatmívá vlastní význam a nejde jistě o žádnou Verneovku vhodnou na čtení pod peřinou. Na druhou v sobě uchovává nečekané češtinářské skvosty. Až se jednou zopakují Pompeje a prach záhuby sesune se do českých údolí, mohly by to být právě ony listiny z kancelářských trezorů, které uchrání krásu české řeči, co na tom, že třeba pro potěchu filologů z Marsu.

_{ikonka: http://www.legalabbrevs.cardiff.ac.uk}