Musím tím začít. V tomto pořadu kameraman - dokumentarista Luboš Jeřábek příjemně překvapil osazenstvo neobyčejně vynalézavou projekcí, velmi zřetelně vizuálně komentující přednášenou poezii na pódiu, dodávajíc jí netušený další rozměr. Po každé návštěvě Rámce suše konstatuji, že ten poslední zase svou kvalitou předčil svého předka. Jsem zvědav, kam to tvůrčí tým pořadu dostane! V každém případě tu nacházíme nejzdařilejší prezentaci živé poezie v Praze. S předváděnou hudbou bonbón. Mlsám rád. A sedl jsem si schválně vedle Luboše, abych mu viděl do kuchyně.

Hostitel Ondřej Linhart ve svých textech volil pauzy na správných místech. Aby se nadechl on sám a hlavně nechal nabrat vzduch do plic návštěvníka, před momentem Jeřábkem nakopnutého ke hvězdám. Každou chvíli slyším kolem sebe uznalé hm. Linhart svou poezii dohrává, překračujíc strnulé zvyklosti čtoucího autora a jeho slovní eskapády s neuvěřitelnými kombinacemi slov dovedou obecenstvo spolehlivě k uvolňujícímu smíchu.
Zbyněk Ludvík Gordon vychází jednoznačně ve své tvorbě ze své bohaté personální minulosti a praxe básníka, protaženého mnohými pódii v zemi. Jistota v hlase, získaná častými verbálními diskusemi s ostatním personálním osazenstvem toho kterého zaměstnání, je přínosná pouze tehdy, kdy obsah textu vyžaduje forte přednes. Větší dynamika v práci se slovem věští přínos, protože básně svou polohou si o to říkají. Ale tempo signalizuje zbytečný spěch. Gordon si dokáže dojít pro pointu, ale vypadá to, že od ní zbytečně rychle utíká.
To Jarmila Hannah Čermáková se svým typicky žensky vystavěným repertoárem si počká na povzdech, úsměv i skoro tajné zakroucení hlavou. Pracuje s pauzou ve své poezii jako s hlavním nástrojem a její krátké básně často hraničí s aforismy. Pohrává si se shodnou fonetikou některých slov s různým významem a zdaleka to není samoúčelné. Pěkné.

Další posun v pódiové prezentaci vidím ve stálé improvizaci bubeníka Martina Kopřivy a violoncellistky kapely Baterky Doroty Barové. Oba za plentou, s pozornými a adekvátními reakcemi na každý podnět básníků před nimi. Slovo dohrané hudbou! Připomenutí slavných večerů Václava Hraběte v letech šedesátých v těchto prostorách. Jako vymalované.

A pak začala vyzařovat do obecenstva svou nastřádanou energii celá kapela. Kam to zařadit? Nejspíš kytarový beat? V každém případě úúúžasnááá muzika. Pojďme se seznámit.
Skupina BATERKY nastoupila k produkci v kvintetu. A rozhodně v ní není nikdo zadarmo.
René Pařez - el. kytara. Nejspíš jste se s jeho tvorbou setkali ve filmu Snowborďáci.
Miroslav Chyška - el. kytara. Rozprostíral předivo tónů známým želízkem na hmatníku svého nástroje, kterážto technika na výstupu dovoluje srovnání se steel kytarou, ale s přímočařejším výsledkem.
Jakub Vejnar – akustická kytara, stick, basová kytara. Víte co je stick? Vynález pana Chapmana. Kombinace kytary a baskytary na jednom krku. Jakub Vejnar vládne 6+6 strunami. Hraje se na to obouruč, příklepovou technikou, tzv. tappingem, bez brnkání, zvuk vypustí do světa zabudovaná elektronika. Jak nejsem zvláštním fandou moderních nástrojů, tento mě nadchl. Jeho akustická kytara mě zaujala zvláště coby instrument. Nádherný zvuk.
Martin Kopřiva – bicí, perkuse. Dokáže na své sestavě ohromné "švíky".
Dorota Barová - zpěv, violoncello. Její hlas je použit v kapele jako další nástroj. Ovšem vzorný a vynalézavý. Hudebnost z jejího projevu doslova čiší (viz její improvizace). Plně souhlasím se spolusedícími. A ona to cítí stejně: Zde to není o hlasu, ale o kytarách.

Předvedený koncert neměl slabinu. Jestli mám z playlistu večera něco vypíchnout, tak hned 3x. Úvodní skladba „COUNTRY“, nad průměr vystupující „NABALOVAČKA“ a závěrečná „TRPASLÍK“. Jejich leitmotivy se vyznačují nádherným melodickým nápadem, podepřeným zde strunnou instrumentací. Jestli budou někde na doskok, neváhejte! Nebyl jsem sám, kdo slyšel v kytarových plochách Floydy. Ale s hudebními nápady „baterkovskými“.
_{zdroj obrázků www.viola.cz}