Temné mraky se nad mým dětstvím začaly stahovat, když tatínek přinesl domů CD-přehrávač. I když jsme to zezačátku nevěděli, život se začal měnit. Nejprve pomalu, s počáteční nedůvěrou k novinkám, reprezentovanou například výrokem: Každý správný debil má svůj mobil. Postupně se ale rychlost změn, které nás zasahovaly, akcelerovala. Mobilní telefony se stávaly masovou záležitostí a dobrá orientace v jejich typech základní výbavou pro úspěch ve skupině vrstevníků.

Staré struktury světa se ztrácely ve věku překotného technického rozvoje, který zasáhl především oblast lidské komunikace. Stará dobrá pravda, že nic není staršího, než včerejší noviny, se postupně proměnila ve všeobecné moudro, které stejně dobře sedí na téměř všechny oblasti lidské činnosti.

My, příslušníci generace Y, jsme vyrostli přilepeni ke klávesnici mobilu, počítače a později osobního notebooku. Internet, mobil a hudební přehrávač jsou pro nás samozřejmostí. Poznáte nás snadno. Na ulici takřka nevycházíme bez svého mp3 přehrávače, nakupujeme online, jsme mladí, často studující a firmy jako Apple nebo Google jsou pro nás pojmy. Nenávidíme pomalý internet a slabý signál telefonního operátora v nás probouzí neurotiky.

Většina z nás každý den používá mnoho zařízení, aniž by věděla, jak tyto předměty fungují. Pracujeme s představami a zprostředkovanými znalostmi. Žijeme v dokonalé bublině komfortního života, který byl ještě před několika desítkami let pouhým sci-fi. Na chalupě zoufale hledáme signál. A když vypadne elektřina, jsme ztracení.
Anebo naopak – nalezení?

V tomto bodě bych zmínila ještě jeden důležitý termín, totiž prokrastinaci. Tento celkem nový pojem označuje to, co by kdysi lidé dost možná nazvali jako lenost. Postihuje zejména vysokoškolské studenty a spočívá v neustálém odkládání věcí, které je třeba vykonat. Že máte odevzdat do pondělí fejeton? Nevadí. Času dost. Počkáme na nedělní noc, adrenalin přeci dokáže vyburcovat k nevídaným výkonům! Mezitím naplníme svůj čas velmi důležitými aktivitami. Surfujeme po internetu, prohlížíme si fotky přátel na Facebooku, sledujeme videa na Youtube a povídáme si se známými o naprosto neodkladných a pro další existenci lidstva nepostradatelných záležitostech na ICQ. Jsme tak schopni strávit hodiny a dny (zvláště pak v zimním období, uprostřed zkoušek).

Ještě aby ne. Materiály k učení máme povětšinou na internetu nebo ve svém notebooku a moc dobře víme, od jak lákavého světa nás dělí pouhé jedno kliknutí na ikonku internetového prohlížeče. A to ještě nemluvím o seriálových závislácích (tímto děkuji serveru Megavideo.com za jeho 72 minutový limit sledování videa a jeho 54 minutové pauzy, které jsou v životě seriálového maniaka často jediným okamžikem prozření, časem na vykonání základních potřeb a sepsání poloviny domácích cvičení).
 
Jsme beznadějně polapeni. Jediným způsobem, který nám umožní si rozumně uspořádat čas, je odpojení se od systému, tzv. informační blackout. Teprve ve vědomě vytvořeném prostoru bez nejmenší možnosti připojit se k internetu a pokud možno bez mobilního telefonu najednou zjišťujeme, jak jinak lze vnímat čas. A konečně chápeme, že ve věku, kdy je díky existenci elektřiny každý den prodloužený o několik hodin času, který můžeme smysluplně využít, nás dokonalý svět Matrixu svádí k naprostému opaku.

Internet je nekonečný a dokonce, i pokud se soustředíme pouze na oblast našich zájmů, dokáže nás naprosto pohltit. Je jako hora. Když ho vidíme z dálky (v informačním blackoutu), připadá nám nevýznamný a v jeho strukturách rozlišíme podstatné od nadbytečného. Čím blíž mu ale jsme, tím je pro nás větší a v momentě kdy „jdeme jen zkontrolovat e-mail“, ztrácíme sebeovládání a odevzdaně se vydáváme na dobrodružnou cestu jeho vodami kamsi do neznáma.

Informační blackout je proto jen dočasným řešením. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že vcelku účinnou (nýbrž zvrhlou) metodou, jak udělat ve svém časoprostoru pořádek, je rozdělení aktivit na dva stoly, dvě zóny, popřípadě mezi dva notebooky. Funguje to, ale člověk si připadá tak trochu jako blázen.

Skoro mě při přemýšlení nad tímto problémem napadá kacířská myšlenka, že snad člověk není zrozen ke svobodě, že potřebuje důsledně stanovené mantinely, které ho ochrání před jeho horší stránkou. ¨

Spíše si ale myslím, že musí přijít „Věk po internetu“, že „Čert musí být vyhnán Ďáblem“, že „Věk hledačů signálu“ bude nahrazen novým, mnohovrstevnatým světem „Věku svobodných vizionářů“, potomků generace Y. Jedinců, pro které bude internet jen jedním z mnoha nástrojů každodenního života.