Nick Trout, ač Brit, který i v Británii vystudoval, žije v USA, kde pracuje na veterinární klinice jako chirurg.Což by vlastně ani nevadilo, až ...

Až na skutečnost, že popisuje velmi často podrobně různé operace, a čtenář, který nikdy nepůsobil ani v „lidském“ zdravotnictví, musí mnohdy tápat. Tato linie se Troutovi příliš nepovedla, resp. možná tím ohromil své kolegy z oboru, ale nás majitele zvířátek možná až občas vyděsí, rozkládá o eutanazii a filosofuje na téma chemoterapie psů. Američané své miláčky zbožňují a proto klidně investují tisíce dolarů na pomyslné vyléčení rakoviny svého druha. Nicméně ne vždy se to podaří, a tak jim prodlužují spíše fyzické a psychické utrpení.

Na druhou stranu Nick Trout dokáže vystihnout duši majitelů svých pacientů, dokáže s nimi a o nich otevřeně hovořit a nepostrádá určitou míru empatie. Nikdy nezlehčuje závažnost případu a nikdy se nevysmívá za slzy. Ovšem otázkou zůstává, zda by si vůbec něco takového mohl dovolit. Ze stránek vysvítá totiž ono zprofanované „keep smiling“ a všichni jsme „happy“, přestože máme za sebou náročnou dvanáctihodinovou šichtu, kdy běháme od operačního stolu do čekárny a zpátky. V podobném provozu na pocity prostě nezbývá mnoho prostoru, každopádně emocím se nelze vyhnout. S tím zápasí i ostřílení profesionálové. A Trout se o tomto problému opakovaně zmiňuje.

Tyto emoce se přenáší i na čtenáře, který trpí spolu s páníčky bezbranných hrdinů, a někdy se přistihne, že by raděj přeskočil na konec kapitoly, aby věděl, jak to celé dopadlo.

Trout přistupuje ke své práci věcně, a líčí vše do detailů a především zásadně nepřikrášluje růžovými barvami. Jeho vyprávění nepostrádá určitou laskavost, ale zároveň se neobejde bez syrovosti. Proto se Herriot ve svých vzpomínkách může zdát laskavější, lidštější a tím pádem i bližší.

Herriot začal pohádkou, u Trouta se dočkáte ztráty veškerých iluzí. Ve veterině jde jednoduše o business, v němž musí vše perfektně fungovat. Tak se nemůžeme divit, že v USA už existuje i zvířecí zdravotní pojištění.

Troutův pohled je bezesporu zajímavý a poučný, ale pochybuji, zda nás může, s ohledem na českou mentalitu, výrazně oslnit a strhnout.
Obávám se, že každý čtenář stejně ve skrytu duše zasteskne po Herriotovi, nebo si přímo naordinuje léčebnou kůru jménem „To by se zvěrolékaři stát nemělo“.


_{Nick Trout: Tak, kde to bolí?
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2009
obálka www.paseka.cz}