Všechny krásy světa
30.05.2009
Jaromír Komorous
Divadlo
Ježíšmarjá. Všechny určitě ne, ale dušička zvídavce odpluje ze scény nanejvýš uspokojená. Stejnojmenné představení připravilo divadlo Viola, s verši Jaroslava Seiferta, v podání Taťjany Medvecké a Jiřího Dvořáka. K poezii mají hodně blízko, k té Seifertově přistupuje ještě jakýsi český syndrom. Představení se koná ve spolupráci s Památníkem Lidice.
Málokterý český básník je zadřen pod kůží veškeré populaci tak, jako Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu. A málokterý básník obecně si může dovolit napsat: „Celý život hledal jsem ráj, který tu kdysi býval …“ Když řekneme „básník dozpíval kraj“, jméno Jaroslava Seiferta vypluje mezi prvními. A jeho hlas u hodně lidí nejvýš.
Vyvinout se v
políbené dítě v totálně dospělém věku není mnohdy snadné ani žádoucí. Ono vypadá divně, když krásná slečna dumlá dudlík a nic jiného ji nenapadne. Seifertově poezii se to povedlo, aniž ji někdo mohl napadnout z pokleslosti. Její průzračnost horského potoka, její prostota krajíce chleba a zdánlivá jednoduchost veršů nikdy neprotiřečí hloubce prožitku a rozechvění vnitřních strun, jímž říkáme, kdoví proč, cit. Po absolvování představení zjišťuji, že ten takzvaně okoralý je ještě u mě v nedohlednu.
Tomáš Vondrovic neměl snadnou úlohu, i když básníkovy verše ležely před ním na stole. A v tom to je. Seifertova tvorba je nesmírně bohatá, tedy objemná a široká, co se týče záběru a vůbec básníkových zájmů. Najít leitmotiv v takové množině je ovšem snadné. Láska? Láska! Básník se ji nikdy nepřejedl. Ani se mu nedivím. Tomáš Vondrovic vystavěl velmi přívětivé
pásmo o věčné touze muže a o věčných úhybových manévrech ženy, která už dávno ví, že tomu krásnému volání chce podlehnout, dokonce s radostí a hraje jen svou čarovnou hru, bez níž by z lásky zůstalo řemeslo. Nic proti němu. Ale mezi ním a uměním s výběrem problémy nemám. Auto si také nekupujete bez motoru.
Chvíli můžete dělat brm, brm. Ale především chceme jet.
Taťjana Medvecká i Jiří Dvořák se ujali svých rolí s povznášejícím pocitem, že totiž dostávají do rukou texty výjimečné. Postarali se o to, že je přenesli do publika násobené o svůj nanejvýš erudovaný přednes a o krásu básníkových slov se radostně podělili. Souznění pódia a hlediště téměř hmatatelné. Vidět, jak si někteří potichu recitují s sebou je na hranici jakéhosi veřejně přiznávaného obdivu. Pochopitelného.
Dovolím si sáhnout ještě po jedné básníkově glose: „Poezie je sice ze slov, ale nemusí jich být mnoho.“ A protože to platí obecně, pozvu vás raději na představení Všechny krásy světa. To nejbližší se koná ve Viole 15.června tohoto roku. Vřele doporučuji.
Scénář a režie: Tomáš Vondrovic
Dramaturgie: Tomáš Engel
Recitují: Taťjana Medvecká a Jiří Dvořák
Klavírní nahrávky: Marcel Javorček
Technická spolupráce a zvuková režie: Michal Stehlík
Divadlo Viola, Všechny krásy světa, představení dne 21.5.2009
Taťjana Medvecká a Jiří Dvořák