Stejně jako mně, nebude tento titul většině čtenářů zcela neznámý. Možná, že jste četli stejnojmenný román Václava Kaplického vydaný v roce 1962, nebo shlédli film Otakara Vávry z roku 1969. Všechna tři, i když žánrově odlišná díla, vycházejí shodně z událostí, které koncem 17. století provázely inkviziční procesy v severomoravských městech Velké Losiny a &Sumperk. Tedy dost dramatický základ k vytvoření nového muzikálu.

A je třeba přiznat, že tuto možnost maximálně využil jak autor libreta Marek Kožušník, tvůrci hudby Pavel Holý a Milan Levý, tak básník Jan Krůta, který dokáže ve svých písňových textech nejen vylíčit pocity postav, ale nenápadně posouvat děj příběhu kupředu, a vykreslit tak nejen krásu lidské duše, ale i některé smutné událostí naší historie. Toto se mu daří realizovat současným básnickým jazykem, zcela srozumitelným přítomným divákům.
Jako bývalý kantor si neodpustím po shlédnutí tohoto muzikálu udělit jedničku s hvězdičkou Ladislavu Beranovi, jehož režijní a choreografická práce je prostě vynikající, plná nápadů a překvapení. To nejlepší na diváka například čeká při originální taneční scéně skřetů. Protože zde nechci prozrazovat pointu jejich vystoupení, musím se spokojit pouze s konstatováním: prostě úžasné!

A to nemluvím o pěveckých a hereckých výkonech. Každého z diváků osloví jiná osobnost, kterou vidí a slyší na scéně. A protože tento muzikál má celkem trojí obsazení rolí, hodnotíme pochopitelně to, které jsme právě shlédli. Pokud jsem já v duchu rozdával jak trestné body, tak i pochvaly, musím přiznat, že těch druhých bylo mnohem, mnohem více.
Naprosto perfektně se zhostil své úlohy Oldřich Kříž v roli děkana Lautnera, stejně jako Peter Strenáčik, který hraje Hrbáče. A sólové písně v podání muzikálového faráře Schmidta, herce Vladimíra Hrona, přinášejí rozhodně divákům sladký pocit úlevy i krásna. (Promiňte mi to poslední, možná až příliš archaické, leč přesné slovo!) Z mnoha ženských rolí nám pak zůstane v paměti zcela určitě Markéta Zehrerová v roli Zuzany a Hraběnka Michaely Zemánkové. Zajímavé jsou bezesporu i postavy vedlejší, obdivuhodně ztvárněné mladými herci.

Prostě něco nezapomenutelného.
Pokud i vy, milí čtenáři, Kladivo na čarodějnice v Mileniu uvidíte, možná, že si už budete při odchodu z divadla pobrukovat, stejně jako o několik večerů předtím já, jednu z nejhezčích písní tohoto muzikálu:

Jen láska nad zázraky
vírou neklesá
a když se tíhou mraků
zřítí nebesa,
ti dva je na svých bedrech
znovu vyzvednou
jen láskou svou,
jen láskou svou.

Tak tady bych mohl výčet svých zážitků ukončit. Ale nedá mi to, abych nepřipomněl ještě jeden poznatek z inscenace: nadšení diváků, k mému překvapení nejvíce těch mladých, kterým absolutně nevadilo, že jaksi navíc právě absolvovali lekci z českých dějin. 

 ^{Fotografie: Martin Polák, archiv divadla Milenium
 Na fotografii: Sisa Sklovská a Zbyněk Fryc}