Rostlina rostoucí na svazích Kordillér na území Ekvádoru a Bolívie obsahuje celou řadu cenných látek, působících účinně především při problémech trávicího ústrojí.
Nezbytná pomocná droga při léčení rakoviny (zejména zažívacího traktu). Jihoamerický indián umí zkapalnit kdeco. Možná jeho největší problém. Ale my přišli především na muziku.
Kapela Condurango z Budějic v podání Báry Hrzánové (zpěv, perkuse, trubka), Míly &Sikoly (violoncello), Vladimíra Kosíka (kytara, zpěv) a Ivo Nováka (kytara, zpěv). Přivátí z jižních Čech zřejmě jako mistrál. Odjakživa fouká z té strany, proč ne dnes večer. Kapela strhává s sebou dokonalým a vynalézavým aranžmá, častou změnou tempa i nálad.
Jedno převládá. Z textů vybublává rádoby ukrytá, přesto zřetelná erotika, podávaná zde po kapkách. Jak ta pověstná mana. Není na hlad, ale na chuť. Ochutnávám tedy. Příslušné buňky si užívají. Nebyla by to Barbora Hrzánová, kdyby písně nepadaly do publika provoněné humorem, v čemž ji mužská část kapely důstojně sekunduje, ale přiznejme si, na frontmanku kapely nemá a ani nechce mít. Proč taky.
Džbán s heslem zpívající herečka přetéká v každé skladbě. Vějíř pěveckých poloh roztažený hodně do šířky, když každá umocněna ještě o herecké dohrání situace. Posaz kapely odpovídá nejvíc folku. Ten to ale není. Alespoň ne takový, na jaký jsme v Čechách zvyklí. Jak zaznělo v úvodníku, slyšet je jazzík, latina, reagge. World music? Ono je to jedno. Zněla hudba hodně dobrá.
Ivo Novák začal zajímavě. Intro na kytaru před vlastním koncertem mě naplnilo obavami o tvář vystoupení. Nedomáčklé tóny, zdánlivá rytmická roztěkanost, nerozehranost. Už s prvními tóny celé kapely je to jinak. Dokonalý obrat o 180° a strhující servis celé sestavy. Rascado v jeho provedení je prvek na úrovni &Spaněla José Feliciana a to je sakra borec.
Míla &Sikola violoncello pojímá nestandardně. Celý koncert bere na sebe part basy a i když občas použije smyčec, tradičnímu zvuku svého nástroje se s úspěchem vyhýbá.
Vladimír Kosík kytaru sjíždí s gustem a v kombinaci s první kytarou vytváří velmi zajímavé hudební obrázky a plochy. Aniž by to plánoval (přichází „ozdoben“ orthoprotézou), stává se vděčným objektem „péče“ souboru, starostlivosti milé a přinášející vítané odlehčení navíc.
Barbora Hrzánová se cítí před mikrofonem jako ryba ve vodě. Multižánrová umělkyně podepisuje svou nezařaditelnost přesnou hrou na perkuse, když těchto nástrojů předvedla velmi slušnou sortu. Aby toho nebylo málo, nějakou melodii si i zahvízdá.
Dokonalým klipem v režii Igora Chauna
Čokočokoláda, natočeným na Jamajce, vstupuje Condurango do druhé poloviny svého koncertu. Komediálnost zpěvačky dostává křídla.
Tři kousky chci ještě zmínit.
Kočičí – na to, že ji Bára napsala ve svých šestnácti letech, je píseň sebevědomě dospělá.
Něco je ve vzduchu – kytaristé se nabourávají do disharmonie se samozřejmostí dobře nabroušeného nože. Písnička
Křídla důstojným přídavkem.
Herectví až v první řadě, tvrdí Barbora Hrzánová . Ale je příjemné vědět, že hned v druhé stojí hudba a srdnatě šlape jmenovanému kumštu z té první na paty. Občas splynou. Fajn.
Divadlo Viola: Condurango, koncert, 1.6.2009
Zdroj obrázku www.apatykach.cz