Když se mluví o baletu Národního divadla, většina lidí si představí klasiku. Inscenace Extrém, kde jste spojil tři různé choreografie, dvě své a jednu Jiřího Kyliána, má ale jiný ráz...
Snažíme se obsáhnout co nejširší spektrum scénického tanečního umění, jak to v repertoáru baletu Národního divadla má být - od nejklasičtější klasiky až po experimentální taneční divadlo. Extrém je sice hodně vzdálený Labutímu jezeru, ale přesto se nejedná o nějakou převratnou novinku. Spíše bych vyzvedl zajímavé prvky, které se během večera objeví, ať již po muzikální stránce, nebo divadelně režijní, či půjde-li o jiný choreografický pohled. Představení samotné je složené ze tří různých částí, které v sobě mají cosi extrémního. A také jsou ve vzájemně kontrastním vztahu. Takto složeným večerům říkáme triptychy, což je zažitá forma moderních baletů. První dvě choreografie triptychu nevznikaly speciálně pro tento večer. Třetí kus však bude mít v rámci večera světovou premiéru. Musím však podotknout, že se ani v jednom případě nejedná o narativní záležitost.

Choreografii A Little Extreme (Malý extrém), kterou večer začne, jste vytvořil vy, že?
A Little Extreme měla premiéru v roce 2006 v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde jsem ji připravoval jako novou kreaci pro tamní soubor. Tou začínáme. Druhá věc se jmenuje The Last Touch (Poslední dotyk) a jejím autorem je Jiří Kylián. Vytvořil ji v roce 2003 pro Nizozemské taneční divadlo v Haagu.

Název celého představení Extrém asi souvisí s vaším Malým extrémem?
Oba kusy, Kyliánův a můj, vlastně nemají nic společného. Když jsem ale uvažoval o tom, že bych je dal dohromady, napadl mě pojem Extrém. Můj A Little Extreme je do určité míry extrémní v rámci výběru hudby a i v rámci bizarní hry s určitými asociacemi, pocity a situacemi. Kyliánova věc je druhým extrémem, i když zase z jiného pohledu. Na třetí části večera v této chvíli ještě pracuji. Bude se jmenovat A Little Touch Of The Last Extreme, což je slovní hříčka propojující oba předchozí kusy.

Jaká hudba zní v první části, ve vašem Malém extrému?
A Little Extreme je založen na hudebním kontrastu a měl by působit odlehčeně. Nechal jsem se inspirovat texty hiphoperů, jako je třeba Eminem. V rámci hudebního podkladu se v první části střetávají dva rozdílné hudební světy, a to jednak současný černý americký hip hop a R&B, na druhé straně v kontrastu s tím relaxační esoterická hudba pro děti. Černá americká hudba je plná agresivity, násilí, sociálních, rasových, drogových problémů, ale také sexu, nadsázky a humoru.

Působí někdy dost drsně. Přesto vás zaujala...
Sálá z ní totiž energie. Zjistil jsem, že poezie hip hopu, ač je někdy sprostá tak, že člověk zčervená, v sobě má hloubku sdělení a je umělecky velmi vypracovaná. Eminem si dělá razantním způsobem legraci ze všeho a především ze sebe, což je pro mne další leitmotiv. Vážných témat se rád dotýkám s nadhledem, lehkostí a ironií. A rád kombinuji své choreografie s pracemi autorů, kteří mají taky smysl pro humor. Myslím si, že ironie, nadhled a humor je často to jediné, co nám v současné světové situaci zbývá. Kdybychom byli schopni brát věci s nadhledem, žilo by se nám líp.
Esoterická a relaxační hudba, ve které na rozdíl od americké „afroameričtiny“ uslyšíme němčinu, je dalším kontrastem a extrémem. V rámci hudby se tak dostáváme do spojování nespojitelného, v čemž se snažím najít asociace, vzájemné reakce a situace, kdy se jedno bizarně propojuje do druhého. Až na konci pak vše dostává smysl. Tento v podstatě komický balet je absurdní hrou s nejrůznějšími extrémy - jakýmsi bizarním žonglováním s našimi životními zážitky, emocemi, asociacemi…

Prozradíte, jakou hudbu si vybral Jiří Kylián?
Hudební podklad druhé části, Kyliánova The Last Touch, je minimalistické piano od moderního autora Dirka Haubricha, s nímž tento choreograf rád spolupracuje.

Lze Kyliánovo dílo aspoň trochu popsat?
The Last Touch Jiřího Kyliána je něco úplně jiného než můj Malý extrém. Kyliána tu inspirovala čechovovská nálada. Vlastně jde o zachycení zlomku času. Divák má pocit, že se dívá na obraz starého ruského mistra, který zachytil lidi v určité situaci, která se začíná pomalinku rozvíjet absolutně minimalistickým způsobem v rámci zpomaleného pohybu, na kterém je založená celá choreografie. Celá věc je velmi obrazová, pohrává si s prostorem, časem a se zvláštní, tajuplnou atmosférou.

Co se skrývá za názvem Kyliánovy choreografie The Last Touch?
Když za dávných dob přijel fotograf na vesnici, lidé se oblékli do svátečního, seskupili se a před zmáčknutím spouště nastala chvilka posledních pohybů, než ustrnou, aby je fotograf mohl zvěčnit – The Last Touch (poslední dotek). V tu chvíli si dámy upravily kadeře či se napudrovaly, páni zkontrolovali zapnuté sako. Kylián na první pohled vytvořil téměř nesrozumitelnou věc; pochopení toho, co vidíme, by lépe fungovalo, kdyby si divák měl možnost pustit zrychlený záznam představení. Jiří Kylián nechce dělat balety, které vypovědí všechno od A do Z. Baví ho motivovat lidi, kteří sledují taneční omalovánky a sami si do nich vnášejí své představy.

A na závěr večera diváky překvapíte světovou premiérou vašeho nejnovějšího díla – A Little Touch Of The Last Extreme...
Tam zazní velmi pestrá hudební koláž. Půjde o kombinaci asi šesti nebo sedmi nejrůznějších hudebních stylů, motivů a nálad – zazní zde hudba Estonce Arvo Pärta, hlavního představitele minimalistické repetitivní hudby, který je dnes již považovaný za soudobého klasika. Dále uslyšíte skladby Adriana Johnstona, Dana Jonese, Gavina Bryarse, soul v podání Jamese Browna, kontrastem bude jedno z nejvýraznějších současných folklórních uskupení Ondráš, ale i tradiční řecká hudba od Nikose Grapsase. Zazní i zpěv Michaela Jacksona.

Jak souvisí toto vaše dílo s „extrémem“?
V životě zažíváme mnoho extrémů. Tím největším je smrt - znamená totiž současně zrození. O těchto extrémech člověk normálně moc nepřemýšlí, ale jsou vlastně jedinými těmi opravdu podstatnými. Vnímám narození jako smrt a smrt jako narození. Podle mě je to jedna záležitost, a to je jeden z leitmotivů. Druhý aspekt je extrém v nás samotných. Člověk se považuje za entitu, která jedná v intencích toho, čím sám je. Ale naše vnitřní existence, naše vědomí, které je čisté, je často na hony vzdálené tomu, jak fungujeme jako osobnosti, jako ega. Často, aniž si to uvědomujeme, jako bychom si jen na něco hráli... A tak prožijeme život. A vůbec nemáme šanci nahlédnout dovnitř a zjistit, co vlastně jsme. Obzvláště když jsme jakoby úspěšní, moc o sobě nepřemýšlíme. A Little Tuch Of… - to je malý dotyk něčeho zasutého v nás, co skutečně jsme a na co jsme dávno zapomněli... A tak celý život prožíváme ve stínu něčeho jiného. Boj protikladů tvoří život. Protiklad je narození a smrt, protiklady jsou žena a muž, protikladné jsou principy Jin a Jang, protiklady jsou dva protnuté trojúhelníky tvořící židovskou hvězdu, protiklad je anděl a ďábel. A to vše je v nás přítomné.

Představení nebudete hrát na scéně historické budovy...
Bude se hrát na scéně Laterny magiky, která prochází proměnou. Svou Novou scénu začne znovu využívat Národního divadlo. A balet se tak vlastně sem po letech vrací. Jsem rád, protože tento prostor je pro Extrém daleko vhodnější, než by byla scéna Národního nebo Stavovského divadla.

Rozmlouvala Eva Jeníková
_{Zdroj: Národní divadlo}

Více o představení: (klikni)