V novele osmi příběhů O bílých slonech se potkává lehkost s osudovostí. Irena Dousková se zde opět vrací do minulosti. Konkrétně do normalizačních 70. let. Tentokrát však méně autobiograficky, než jsme byli zvyklí z jejích předchozích děl. Osm drobných fresek ze životů obyčejných lidí rozehrává s velkým uměním zkratky a do každého příběhu vtiskává svou osobitost a snad i několik detailů z vlastních vzpomínek na dětství.

Velké, společné dějiny se stávají pouhou kulisou příběhů, konstatovanou sice, ale protože každodenní, tak obyčejnou. Do popředí se dostávají drobné, banální příběhy obyvatel bezejmenné vesnice nedaleko Berouna, kde se v jednom týdnu kdesi uprostřed onoho zvláštního letního bezčasí naplní obsah dětského rozpočítávadla.
Hrdinové povídek jsou docela obyčejní lidé, zapletení v sítích vztahů a své vlastní historie. Jsou svázáni s prostorem, časem a lidmi svých životů. Jsou zachyceni ve svých vlastních sítích, v hranicích svých všedních dnů, které neumějí a nechtějí překračovat. Nejsou docela spokojeni ani nespokojeni, plácají se na hladinách bez vůle obejmout svůj život. Bojí se doopravdy chtít a žijí v jakémsi stavu mezi rezignací a nirvánou...a tak jsou právě oni možná oním duchem doby normalizace a skrze ně čteme atmosféru a pocity tehdejší každodennosti. Život a vůle, chtění a pojmenovávání se pojí s dětským světem, zatímco svět dospělých je v knize podivně neurčitý, raději dobou k rezignaci odhodlaný.

Pro celou knihu je typické jakési bezčasí, nedějovost, absence výrazných dějů a zvratů. Dramata jsou pečlivě skryta a city bublají pod povrchem všednosti a šedi. Každý je vlastně sám, ve své hlavě, svých pocitech, myšlenkách. A skutečné děje vyplývají na povrch jen velmi zřídka jako letmá vzpomínka na jaksi neskutečnou minulost, jako erotická přání puberťáka, jako vášeň v lese.

O to výrazněji působí samotný závěr, ve kterém jako by praskla ona bublina léta, bezčasí a nedějovosti. Dokonce se skoro nechce věřit, že po stostránkovém klidu před bouří na konci knihy ona bouře skutečně přijde. I když i ona je tu vnímána jaksi přirozeně, jako když teče řeka, jako když padající kapky hloubí kámen. Jako když děti říkají své rozpočítávadlo.


O bílých slonech - Irena Dousková
Nakladatel:  Druhé město

_{Ikonka: kosmas.cz}