Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  středa 29.5.2024, svátek má Maxmilián 

Hledej

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Žena, která chtěla dobývat

25.06.2009   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Žena, která chtěla dobývatTohle je autentický příběh dámy, která se velmi snažila o jednoho skutečného písničkáře... A odehrál se v Plzni, i když je dotyčný písničkář Moravák.

LETNÍ DNY S KYTAROU! stálo v časopise Kulturní přehled. Jel jsem prstem po jménech: Luboš Pospíšil s pořadem Drahá, Petr Novák revival, Michal Prokop, Vlasta Redl, Jarda Matějů, Slávek…


Slávek? zarazil jsem se. Tak na toho Ivana, které ale budu v oblasti folku říkat Judita, určitě půjde, ano: vždyť to je přece její nejoblíbenější písničkář! A já… Půjdu do staré synagogy taky. A tam se nečekaně setkáme! Tedy vlastně ne nečekaně, vždyť ona mi sama prozradila, jak ho miluje, a taky ví, jak miluju já ji, takže…


Dost jsem se na ten večer soustředil, takže jsem byl u domovního průjezdu už o hodně dřív. Letní večer dovnitř vábil páry, a když jsem prošel na malý dvorek, sedělo už tam porůznu i několik folkových vzývatelek a možná i nějaké mladé básnířky, o kterých zpívával Jarek Nohavica. Na konci dvorku stála stará synagoga, úplně utajená uprostřed bloku, a před ní prodávaly dvě dívky vstupenky. Jednu jsem si koupil a rychle vyšel na ulici a do parku. Chvíli jsem se procházel a snad i soustřeďoval. Pak jsem se vrátil do nitra bloku a před synagogou stála Judita s moderátorem Letních dnů s kytarou Michalem. Měla hezkou sukni a konverzovala, když jsem rychle přicházel a ještě rychleji pozdravil: jenom ji.


Odpověděla mi - a pokračovala v konverzaci. Kdyby byla sama, zůstal bych, ale takhle jsem jako by se samozřejmostí zatočil do vchodu. „Lístek máte?“


„No, jo, vlastně,“ vrátil jsem se k dívce a podal jí ho. Přitom jsem znovu koutkem oka přelétl Juditiny nohy a ji celou: proč jsem se jenom zrovna do ní musel tak…
V synagoze bylo příjemné chladno. Sedl jsem si až dozadu na kraj – má oblíbená strategická pozice. A pak jsem čekal. Neotáčel se. Judita stále asi hovoří před vchodem s Michalem, až jsem konečně vycítil, že už přicházejí, a zastavili se skoro za mnou. „Tak příjemnou zábavu,“ řekl. Opustil ji a ona, už zase sama, mne minula, aby si vybrala místo také nalevo, ale hodně vpředu. Bylo mi to líto, a tak jsem aspoň po celý pořad čekal, až se ohlédne, ale ani se nepootočila - a jen se se Slávkem chvílemi trochu hýbala do rytmu. I mne docela zaujal, ale vnímal bych ho víc, kdybych se bez přestání nemusel dívat na Juditu. Jednou přece trochu pootočila tvář a upravila si vlasy u ucha.


Michal Slávka na začátku uvedl, a potom všechno sledoval z galerie. Zcela nepatrně a absurdně jsem na něj žárlil – a on si pak skutečně přišel sednou poblíž Judity. Jistě ji obdivuje, myslel jsem si. Jako já. Judita si přehodila nohu přes nohu a já se díval na její střevíc. Zrovna v tu chvíli jsem si však uvědomil, že je v synagoze i několik o dvacet let mladších dívek, které by se mi vlastně taky měly líbit. Ale zase jsem na to zapomněl a díval se dál na střevíc ženy, které bylo třicet sedm let.
Najednou vše skončilo. Vstal jsem. Judita mi kdysi slíbila, že mi vypálí Slávkovo cédéčko, ale pak naše vztahy zamrzly, a tak na to už jistě nemyslí, říkal jsem si – a šel si nosič koupit sám.


Jenže i Judita mířila ke Slávkovi. Ten na chvíli zašel do zákulisí, pak zase vyšel, a jak jsme ho – a nejen my – sháněli, skoro jsme se s Juditou srazili. Ale ani nyní mne nevnímala.


Všiml jsem si krabice plné cédéček, a abych se nemusel sklánět, zase jsem sestoupil z pódia. To mé CD bylo hned zkraje. Sáhl jsem po něm zrovna ve chvíli, kdy Judita konečně došla tam nade mnou ke Slávkovi a podávala mu jakési noviny. „Tak tady je to, co jsem slíbila, když jsme si celou noc mailovali.“


„Aha.“ Ale řekl to nesmírně neutrálně a už-už mě hlídal očima, zda mu něco nekradu. Skoro hned pak se ke mně sklonil a začal rozkládat i ostatní svá CD. Judita by s ním očividně ráda ještě hovořila, ale snad právě tím to bylo pokaženo, ačkoli jsem to neplánoval a přímo se svého zapůsobení zhrozil… - ale už bylo pozdě. Už se mi Slávek chlubil, co vydal, a čekal velký obchod, zatímco Judita důstojně sestupovala z jeviště. Připadalo mi to pro ni nekonečně pokořující, i když byla novinářkou, a nejradši bych se rozplynul na molekuly. Ale byla slušnost vyslechnout Slávka. Teprve potom jsem řekl: „Ale já chci jen tu poslední,“ a dal mu tři stovky. Chytil jsem CD a bez jakéhokoli zájmu o člověka-Slávka (jaký přitom zájem tkvěl asi v Juditě!), odvrátil jsem se k východu a… Běžel za ní.

Ale Judita už byla pryč.


A tak jsem ji marně hledal v ulicích, a tak jsem jí marně posílal SMS-ky, a protože mi říkají tragéd a nešťastnými láskami skutečně možná trpím trochu víc než většina populace, hned jsem si představil ji jako sebe, a tedy jak jde do nejbližšího parku a brečí na lavičce. A snad se už někde i nevěší! představil jsem si - a proklínal sám sebe, ale spíš mi přišlo, jako by někdo nahoře tohle tak zařídil. Anebo někdo dole?
Zkrátka – kvůli mně o něj přišla. A to mi nikdy nezapomene. A proto mlčí.
Až druhý den mi poslala tento mail: „Nedělejte si starosti! Zkrátka jsem mu pouze dala noviny, kde o něm píšu - a jak jsem mu slíbila. A jasně, že bych s ním ráda dala řeč, ale nejsem typ vlezlíka, kterej dokáže oxidovat kolem někoho tak dlouho, až se s ním ten nebožák prostě musí začít bavit. Tady v synagoze to nevyšlo, ale co? Třeba pokecáme u Samsona na Muzice anebo na Samsonových padesátinách. Anebo taky nikdy – no a co?“


To byla celá ona. Ne, nikdy by neprojevila ani sebemenší slabost.


A tím vlezlíkem jsem se mohl až do té dost dobře stát já, protože už mnoho nechybělo a při dalším setkání bych Juditu již pouze nepozdravil, nýbrž právě že bych oxidoval někde poblíž. Tak dlouho, až by se nebožačka se mnou prostě musela začít bavit.


A tak jsem byl rád, že jsem tomu předešel a že si vlastně tím pádem i zase trochu víc rozumíme, ale zároveň jsem si představil, že ten večer v synagoze nezpíval Slávek, ale slavná folková trubadůrka Slávka, která mne už dávno předtím uhranula svým hlasem i něžným projevem (tak jako Juditu Slávek svým mužným projevem), a v duchu jsem se opět ocitl na konci pořadu, ale… Došlo k výměně. Tentokrát si šla vybrat cédéčko Judita, zatímco já se dral na pódium, a pak tam i otrle čekal a čekal a dokonce okatě dával najevo, jak o krátký dialog s paní Velikou stojím. Já, fanda. A nestyděl jsem se před ostatními čumily, protože jsem byl chlap, a protože...
A protože to chlapi mají na světě o tolik lehčí.



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0299 s