Nikdo si samozřejmě nepřeje křičet bolestí, mít důvody k výčitkám, dokonce ani mít starost o někoho druhého – protože i když to nepřímo znamená, že k někomu patříme, zároveň to vyjadřuje, že ani v té poslední chvíli nezažijeme smíření a klid. Rádi bychom v tu chvíli cítili vděk a pocit uspokojení, že jsme vše důležité dokončili, že jsme byli někomu a něčemu užiteční. A tak snad nejvíce naše pocity, které bychom chtěli v té poslední minutě zažít, charakterizuje jednoduše slovo: „DĚKUJI“. Děkuji za život, přátelství, lásku, všechny příležitosti a pomoc, kterou mi někdo poskytl, ale i za překážky, které mi pomohly nalézt moudrost. Děkuji, že jsem pochopil.

A potom? Tajemný tunel se světlem… a… ráj? Věříte v něco takového? Nebo jste ti méně šťastní a více realističtí, když si představujete pouhé NIC? Protože právě tohle NIC nás tolik děsí, to kvůli němu jsme ochotni stát se otroky víry, byť jinak nelogické, nesmyslné, fanaticky vraždící. Nedokážeme se smířit se smrtelností, svou i svých blízkých.

A přitom kdybychom dokázali naši smrtelnost obejít (pomineme-li takové přízemnosti jako přelidněnost planety), dopadlo by to s námi nejspíš jako se zpěvačkou v Čapkově románě Věc Makropulos. Žila téměř čtyři sta let a už ji nic nebavilo. Bez té konečnosti, která nad námi neustále visí jako černý varující mrak, bychom neměli chuť užívat života. Jo, jednou umřeme, jo, jsme něčím zklamaní a z něčeho smutní, ale ještě chviličku můžeme slyšet ve větvích stromů ševelit pověstný stříbrný vítr, žasnout nad západem slunce nebo pozorovat děti, jak si hrají. Ony mají svou bezprostřednost a my vědomí krásy té bezprostřednosti.

A tak i když mluvíme o smrti, neděsme se té její morbidnosti, přivozuje to zbytečnou úzkost, která nás právě tomuto obávanému okamžiku jen přibližuje. Duševní rovnováha je pomyslná druhá půlka našeho zdraví. Kdepak strach, pěkně ho strčíme do šuplíku a pro jistotu ještě dobře zamkneme… Pojďme se na stejnou otázku podívat se špetkou humoru. Jaká slova bychom chtěli v tom posledním okamžiku říci? Taková, abychom si užili i trochu legrace! – Trochu se zhoupnu! – To je ale krásná krajta! - Jistě, že skočím! – A teď si uvařím smaženici! – Jenom na manželku trochu bafnu! Přesně to vystihl film Léto s kovbojem: „A co když spadnou?“ – „Aspoň se trošičku proletí.“

^{Zdroj fotografie:vlastní}