Žijeme životy televizních hrdinů víc než ty svoje
16.07.2009
Renata Šindelářová
Společnost
Oslovila jsem 120 osob s drobnou anketou, která sice nemůže vypovídat o stavu celé naší společnosti, přesto je určitým vzorkem, který leccos naznačuje. Cílem ankety bylo zdokumentovat zájem jednotlivců o televizní seriály a televizi vůbec.
Již z první zásadní otázky vyplynulo, o jakém fenoménu to vlastně hovoříme. 96 ze 120 respondentů vypovědělo, že sleduje televizi více než 3x týdně, z toho 82 dokonce každý den. Při rozčlenění do věkových kategorií dostáváme ještě přesnější obraz. Nejméně často sledují televizi lidé produktivního věku mezi 20 a 40 lety, nejvíce lidé nad 60 let. Potěšující zjištění, že mladí do 20 let skončili alespoň až na druhém místě (to první by ovšem nejspíš získali v anketě dokumentující hraní počítačových her).
V dotazech na oblíbené seriály se přirozeně věkové skupiny lišily v odpovědích. Přesto ve všech kategoriích vedla Ordinace v Růžové zahradě, Ulice, Ranč u Zelené sedmy a Bylo nás pět, starší ročníky pak navíc ještě vzpomínali na Hříšné lidi města pražského. Co se týká znalosti respondentů, pozastavím se pouze nad kategorií pod 20 let, v níž mne zaujalo, že pouze 1 z 28 odpovídajících sledoval seriál F. L. Věk, ovšem 23 z 28 již znalo Nemocnici na kraji města.
Přestože anketa mapovala jen určitý okruh lidí a mohli bychom ji jistě označit za úzkoprofilovou, poukázala na významný vliv televize na naše životy. Vysedávání před obrazovkou jsme vyměnili za jakýkoliv jiný druh zábavy. Tímto pasivním způsobem trávení volného času přitom přicházíme o mnohé příležitosti, jak být s lidmi, které máme rádi, jak dělat činnosti, které jsou tvůrčí a smyslné. Vynález televize zkrátka významně zasáhl do našeho kulturního života.
V případě denních seriálů pak dochází k ještě horšímu efektu, kdy žijeme víc životy televizních hrdinů než svoje. Zajímá nás osud televizní hrdinky, ale tetě do Jičína nezavoláme. Běží seriál, a tak nemůžeme jít s přáteli na procházku, protože bychom neviděli důležitý díl. Současné moderní telenovely nám přitom nic užitečného nepřinášejí, nevyvažují možností sebevzdělávání své nedostatky, pouze nám vytváří v mysli určitou potřebu, závislost. Slovy Jana Potůčka: ani televizím nejde o nijak umělecky významné dílko, jejich hlavním zájmem je zisk, který se rýžuje prostřednictvím reklam. A proto se nakonec stáváme obětí komerčních snah.
Nemyslíte, že je to škoda, takhle promarnit "ten svůj čas"?
Zdroj citátu: potucek.blogspot.com
Zdroj foto: ordinace.cz