Mohla se stát druhou Madonnou. Odmítla.
01.09.2009
Martina Bittnerová
Hudba
Jméno Jan Kratochvílové už možná dnešní mladé generaci nic neřekne. Bohužel pro ni, protože patří k zářným osobnostem české popmusic. Určitě předběhla svou dobu. Jako jedna z mála dokázala přezpívat písničku po Janis Joplin, což si troufl málokdo. Její best ofka leží na pultech od roku 2006. Ale přiznejte se, že vám unikla? Menší ochutnávka začíná.
Představte si tříletou holčičku sedící před televizí. Jakmile se na obrazovce objeví zpěvačka Kratochvílová, okamžitě vstává, zesiluje zvuk a pak si s ní zpívá a tancuje. Popsaná scéna se odehrávala pravidelně v našem obývacím pokoji. Tou malou holčičkou jsem byla já. Pak se však nad Janou zavřela voda. Nedobrovolně emigrovala a najednou se vytratil její úžasný hlas.
Když jsem poprvé slyšela po sametové revoluci v rádiu V stínu kapradiny, chtělo se mi plakat. Vždyť se zdálo, že se tohoto okamžiku snad ani nedočkáme. Jana mi přirozeně naskočila znovu. Měla jsem ji v paměti se zapletenými vlasy a odvážnými modely, jimiž provokovala. Do socialismu se nehodila, dost možná se vymykala i mimo socialistický tábor. Ale při vší té extravaganci ji nemohl nikdo nařknout, že neumí zpívat, naopak zůstala interpretkou par excellence.
Současná Janina produkce, až na výjimky, se mi poměrně vzdálila, ale originalitu jí upřít nelze, stejně tak téměř zatvrzelou svébytnost. Je kosmířanka, vesmířanka a blázen podle některých.
Nedávno jsem si přinesla z firemní prodejny Českého rozhlasu best ofku Kratochvílové s názvem Song! Song! (vydal Supraphon).
Navzdory solidnímu počtu oblíbených hitů na ní postrádám třeba píseň Ráma a Síta, jejíž koncertní podobu si může nalistovat každý fanoušek na youtube.com.
Ovšem kompilace mapuje úctyhodných třicet let kariéry a všechno se na ni nevešlo.
Celkem správně ji však otevírá zmíněná balada V stínu kapradiny. Poetický text Pavla Vrby nikoho nenechá na pochybách, že jde o jednu z nejkrásnějších písní osmdesátých let. Jana si k ní sama složila hudbu, stejně jako k Trajleru BX 60. Nevím, jestli to způsobilo její spoluautorství, ale právě v těchto dvou kouscích nejvíc září. Posluchač jí věří každé slovo a představuje si ji skloněnou nad mladým mužem, nebo zoufale stopující v prachu cest.
Výběrový pel mel přináší rovněž „diskotékovky“. V počátcích hledala Kratochvílová své místo na slunci a proto má na svědomí Rok a nebo šlágr Karla Svobody Dlouhá bílá žhnoucí kometa, který převzala Leona Machálková. Kupodivu Rok pochází ze zahraniční dílny Katarzyny Gardner. Ta samá dáma ale zanotovala i na lidovější strunu, když složila muziku ke Starému šenku. Někteří lidé posílají Starý šenk do repertoáru Marie Rottrové a demonstrují na něm, jaké nesmysly Jana produkovala s Kroky Františka Janečka za zády. Já ale musím konstatovat, že právě Starý šenk mě namotivoval, abych si samotné cédéčko koupila. Stačí totiž napnout uši a každému, kdo oplývá alespoň částečným hudebním sluchem, přebíhá mráz po zádech.
Zahraniční skladatel Jacek Mikola stojí za známým Songem. V Čechách jej otextovala skvělá Jiřina Fikejzová. Netuším, zda se jednalo o trefu, nicméně opět se Jana úkolu zhostila se ctí.
Při jejích výškách trpím závratěmi a obávám se prasknutí žárovek. Takovou silou její hlasivky oplývají navzdory křehké tělesné konstituci.
Rozverné Copánky Pavla Trnavského okořeněné slovy tehdy začínajícího Ondřeje Hejmy a Ivana Hlase z kompletu něžně a drze vyčnívají. Zatímco národ miloval Gotta a jeho unylárny, Kratochvílová vtrhla na pódium s reggae. Na rozdíl od jiných si s jeho frázováním dokázala poradit. Copánky fungují i v jednadvacátém století. Vždycky ve mně budí touhu vyskočit z křesla a kolébat se do rytmu.
Jenomže pak přišel střih a Jana zmizela ze scény. Po revoluci se vrátila s poměrně neobvyklým koncertním programem, šokovala, provokovala a vyprávěla o vesmírné lásce.
A to přitom v Anglii jednu chvíli žila jako velká hvězda v luxusním domě, kde jí olivrejovaný sluha pomáhal do auta. Její partner Jiří G. Hrubeš, k tomu lakonicky poznamenal, že po ní požadovali, aby se stala druhou Madonnou. Jana celkem přirozeně odmítla nechat ze sebe udělat „nevěstku“ pop music a tím se zase ocitla v undergroundu.
Best ofka připomíná také devadesátá léta skladbou V žáru. Janin dvorní skladatel Pavel Trnavský složil píseň, kterou si Jana otextovala. Patří určitě k těm podařenějším z novodobé historie.
Jiří G. Hrubeš se podepsal pod písně na albu označené čísly 15 až 19. Jeho partnerka je ozvláštnila svým filosofickým viděním světa. Vlastně tím vznikla nová autorská dvojice. Jana si přidala jméno Uriel, které trochu evokuje přípravek na močové cesty, a opravdu pokročila do měsíčné dimenze.
Nevadí, protože stále ještě dokazuje, že ani věk jí neubral na skvělých interpretačních schopnostech. Minulost se alespoň dochovala v archivech. Zaplať pámbu.
Kratochvílová byla totiž svého času geniální.
Zdroj fotografie: supraphon.cz