Kdo chodí po dvou aspoň v Zoo?
31.08.2009
Jaromír Komorous
Společnost
Člověk, respektive jeho předchůdce, se vztyčil na zadní a začal se po nich velmi čile pohybovat. Středobodem vesmíru se začal cítit v momentě jakési schopnosti přemýšlení, schopností používání ohně a výroby vskutku primitivního vercajku. Homo erectus. (Před 1 mil.- půl mil.léty? Tak nějak.). Je člověk pohybem po dvou skutečně tak výjimečný?
Kde hledat odpověď na tu všetečnou otázku než v Zoo, u tamních odborníků na faunu a následující návštěvou u zvířátek v jejich plzeňském stanovišti? Vždy milá návštěva. První mi přišel do hlavy Skipy a spol. z daleké Austrálie. Různí klokani, abych se vyjadřoval čitelně. Zoologové popsali už asi 65 druhů. Pohyb po zadních je pro ně naprosto typický, svůj silný ocas používají při skocích jako vzdušné kormidlo, v klidu jako opěru, třetí nohu. &Sikovnost, s jakou používají své krátké přední nohy je, při věnování jim dostatečného času, překvapením největším. A nedivím se, že chovatelé mě každou chvíli upozorní, že zas něco drží
„v ruce“. Miláčkem v plzeňské zahradě je
Tymi, Klokan parma, Macropus parma , jediný pokřtěný zástupce svého druhu v areálu. Dosahuje poměrně malé hmotnosti, 4-7kg. Březost 36 dní, málo vyvinuté 1 mládě, 7 měsíců v mámině vaku. Skoro jako v bříšku, ale s možností výhledu do světa. Adekvátní špás? Plzeňská ZOO je chová teprve od roku 2003.
Do klece ne!
Místní rozsáhlý výběh medvědů považuji za jeden z nejluxusnějších.
Medvěd hnědý, Ursus arctos. Odbatolit se k ohradě za lidmi a potravou, zablbnout si na různých houpačkách a když mě to přestane bavit, zmizet ve stráni v lesíku mezi vzrostlými stromy. Tam si dát dvacet pod přírodním skalním převisem a mrskat svět. Ideální stav. &Selma, jež se rozběhla po světě ze svého domova, Evropy. Chodit po zadních je dnes vídáme skoro v každém cirku. Ale oni tak fungují odjakživa. Obloukem se dostáváme i ke konstatování nahoře. Vrstevníci člověka Homo erectus. A kam ten to dotáhl. Popularitu jim přinesl i plzeňský filmař Václav Chaloupek, že.
Hrají si. Nervou se. Opice jsou v tomto umu jedničky. Bezesporu. Běhají po dvou statečně a rychle. Některé se přitom buší v prsa. V jejich používání gest vidíme, ať se nám to líbí nebo ne, největší příbuznost s člověkem. Když je chvíli pozorujete, ubezpečí vás, že když mají náladu, jsou to kašpaři. Z plzeňské sestavy se vám představí
Lenka. Makak lví, Macaca silenus. Kmotra jí dělá (kdo jiný, podle jména) Jaroslav Samson Lenk. Na Zemi žije okolo tisícovky jedinců. V Plzni se jim líbí a rozmnožují se. Makak je černý, se stříbrnou hřívou. Frajer(ka).
Tak, co bude?
Společným znakem je jejich vozba pod praporem třídy. Savci. Ale to jsou velryby také, nakonec i homo sapiens. Pohyb, používání rukou a gestikulace (ta zejména u opic) je zřetelně odděluje například od ryb. Tak holt zasalutovat a zase o dům dál.
Zdroj fotografií Jaroslav Vogeltanz