Čas bezčasí v životních příbězích hlasatelky Kamily Moučkové a zpěvačky Marty Kubišové znamená bezesporu dobu normalizace, v níž ani jedna nemohla vykonávat svou profesi.

Pro dnešní mladé lidi tyto dámy znamenají chodící historii, protože se jim podsouvají coby symboly, kterým komunistický režim zničil kariéru.
Ovšem právě dialog zmíněných protagonistek v knize Lásky za časů bezčasí (nakladatelství Daranus) odhaluje poměrně rozdílné osudy žen věkem od sebe vzdálených, přesto si něčím blízkých. Určitě je dodnes spojuje jistý vzdor.

Spoluautorům Z. A Tichému a V. Ježkovi se ale z textu někam vytratil.

Moučková, dcera zapáleného a doživotního komunisty, nemusela po roce 1948 chodit kanály a zpovídat se dělnické třídě z prohřešků svých „buržoazních“ předků jako desítky ostatních. Prvně působila v divadle, pak přešla do rozhlasu a nakonec skončila v televizi. Až přišlo nešťastné vysílání v době okupace a tím i její zářící hvězda zapadla. Z rozhodnutí mocných.

Kubišová, dcera lékaře, se z třídních důvodů nedostala na vysokou školu a začala zpívat z určité náhody a nouze. K velké radosti pozdějších posluchačů a fanoušků. Banální pornografická fotka, na níž měla Kubišová údajně vystavovat své tělo, velmi záhy přerušila její uměleckou dráhu.

O tom všem si dotyčné povídají a přibližují čtenářům okolnosti odehrávající se před mnohými lety. Na druhou stranu dojde i na přetřes otázka partnerských vztahů. V nich se projevovala Moučková spontánně, ačkoliv stihla dvě manželství stejně jako poměrně pragmatická Kubišová.
Kupodivu citace z publikace zatím nezáří v bulvárních plátcích. Ostatně ony dvě zde hovoří o něčem, čímž se nikdy příliš netajily. A proto nafouknutá bublina splaskne dříve, než se stačila pořádně nadout.

Příběh vymodlené dcery Kubišové známe, o to víc zamrazí, když Moučková otevřeně konstatuje, že pro ní znamenala nejvíc práce. Nicméně naprosto totožně překvapí přiznání Kubišové k lásce ke zvířatům přesahující lásku k mužům. Opět náraz.

Prostě si neberou servítky. Promlouvají jasně, výstižně a někdy i tvrdě. Nejtvrdší jsou však na sebe. Ačkoliv ani jedna se nepovažuje za revolucionářku a brání se označení legenda, svým způsobem je tak všichni vnímají. Snad je do té polohy nastylizoval národ, snad je tam přivedla komunistická zvůle, snad skutečnost očividné nezlomnosti.

Rozřešení  čtením jejich rozhovoru přesto nenaleznete. Mám pocit, že si to tajemství odnesou do hrobu. Vždyť kdo zpíval v listopadu 89 z balkónu hymnu a kdo nazpíval v šedesátých letech písničku s názvem Legendy?

Jednoduše zůstalo mnoho nedopovězeno.
Příjemně se čte povídání dvou ženských u kafíčka, které něco pamatují, něco dokázaly a ledascos přitom ztratily.

Na zajímavou exkurzi do duší zajímavých osobností je to však přeci jen málo.

Zdroj fotografie přebalu: Daranus.cz