Nejnovější filmy z Národního filmového ústavu
15.09.2009
Stanislav Polauf
Film
Posláním Národního filmového archivu (NFA) je “shromažďování, ochrana, vědecké zpracování a využívání audiovizuálních archiválií dokumentujících národní filmovou produkci, vznik a vývoj filmového umění, život českého národa a významné světové události.” Definice zní sice složitě, ale nás – filmové diváky – nebude tak zajímat “vnitřek” speciálního archivu - stačí informace, že NFA pečuje o více než 150 milionů metrů filmu, 600 tisíc fotografií, 30 tisíc plakátů, 100 tisíc propagačních materiálů, rozsáhlý archiv českého filmu a filmovou knihovnu). V centru naší pozornosti bude to, jaké filmy (a kde) můžeme z jeho útrob vidět.
Pokud jde o místo projekcí pak v tom mají Pražáci výhodu - mohou navštěvovat promítací síň NFA PONREPO v Bio Konvikt a seznamovat se s významnými díly světové filmové historie. My, kteří žijeme mimo centrum se musíme spolehnout na občanská sdružení (především filmové kluby), které promítají filmy z nabídky, čítající kolem 300 filmů z české produkce a několik desítek filmů ze světové produkce.
Letos do kolekce zahraničních filmů NFA přibyly tři tituly s nimiž bych vás rád seznámil. Navazuji tak na předchozí článek Dům k pověšení - lahůdka filmových klubů (
klikni), kde jsem na stránkách Webmagazínu informoval o novinkách pro filmové kluby, které připravila Asociace českých filmových klubů.
První titul s názvem
ČLOVĚK BEZ OSUDU (foto v úvodníku) vstoupil do premiéry již 3. února. V maďarsko-německo-britské produkci a v režii maďarského režiséra (a předtím vynikajícího kameramana) Lajose Koltaie se může divák vrátit do válečných let. Předlohou byla novela maďarského spisovatele Imreho Kertésze, která sice vyšla již v kadárovském Maďarsku v roce 1975, ale teprve její vydání v devadesátých letech rozpoutalo čtenářskou senzaci, na jejímž konci stála Nobelova cena za literaturu. Film převzal dějovou kostru – osudy židovského chlapce Gyuriho, který se souhrou náhod dostává do transportu vedoucího do Osvětimi. Svůj krutý a nelehký osud vypráví sám chlapec. Film staví na kontrastu – děsivost života v lágru je vyprávěna zdánlivě racionálním podáním, vyplývajícím z toho, že chlapec se s nenormálními podmínkami vyrovnává tím, že se na ně snaží pohlížet očima normality. Jak Gyuri zjistí po návratu, jeho trpká zkušenost je slovy nesdělitelná a vyrovnat se s ní musí jen on sám. Uvažuje nad tím co je osud, co znamená jeho židovství, jaká je míra kamarádství v nelidských podmínkách i jak a za jakou cenu je možno přežít. Na otázky odpovídá lakonicky
“Peklo neexistuje, ale koncentráky ano.” Dokáže se oprostit od hořkosti a prožité beznaděje, radovat se ze znovunabyté svobody a podaří se mu ještě najít obyčejné lidské štěstí?
Ani film
VNITŘNÍ POU&SŤ, natočený mexickým režisérem Rodrigo Plá, není lehkým a příjemným zážitkem. I jeho hrdina Elías prožívá muka – spíše ale vnitřní. Provinil se proti Bohu a tíží ho strach z očekávané odplaty. Má strach, že boží hněv v podobě předčasné smrti by mohl zasáhnout jeho osm dětí a tak se uchýlí do ústraní a zbytek života věnuje stavbě kostela. Film však není náboženskou agitkou, jak by se zpočátku mohlo zdát. Je to spíše studie jednoho rozhodně ne všedního charakteru, člověka, který ve snaze po dobru začne ve své horlivosti náboženského fanatika být nebezpečným své rodině i svým vlastním dětem. Prvním impulsem k natočení filmu bylo pro režiséra nalezení deníkových záznamů filosofa S?rena Kierkegaarda (1813-1855), v nichž líčí strach z předčasné smrti. V náročném tématu plném hloubky a emoční síly jsou do realistického vyprávění (většina filmu se odehrává v poušti) přesvědčivě začleněny animované a výtvarné prvky.
Film letos zakončil Mezinárodní týden kritiky v Cannes. Proč se francouzský film
VÁNOČNÍ PŘÍBĚH (viz foto) dostává do premiéry uprostřed léta 1.7.a ne v prosinci sice nedokážu zodpovědět, ale prozradit mohu, že jej zdobí
5 Cézarů (francouzské obdoby Oscarů) i nominace na Zlatou palmu v Cannes v loňském roce. NFA sám dal filmu charakteristiku
“Učená pře o tom, jak přežít Vánoce a transplantaci kostní dřeně.” Proč “učená pře” je jasné když připomenu, že režisér Arnaud Desplechin před třinácti lety natočil film s názvem
“ Učená pře aneb Můj pohlavní život”. Všechny, které zlákal titul v očekávání pikantností film rozhodně zklamal. Tříhodinová, silně upovídaná sonda do života a myšlení univerzitních intelektuálů s jejich, pro nás, malichernými problémy, tak trochu vyháněla diváky z kina. Nejnovější Desplechinův film nás zavede do provincionální rodiny v severofrancouzském Roubaix, kde na návštěvu k rodičům přijíždějí již dospělé děti na oslavu svátků. V typicky pomalém tempu s četnými (občas i vtipnými) dialogy a osobitou formou vyprávění se postupně odhalují rozporuplné vztahy, tajená rodinná tajemství i tragédie – to vše pod vlivem matčiny nemoci, spojené s hledáním vhodného dárce kostní dřeně. Zda bude mít film větší úspěch u diváků než předchozí “učená pře” se ukáže, ale již první ohlasy naznačují, že film sice připomene Bergmana speciálně titul Fanny a Alexander, ale ve spletitosti problémů a hlavně přemíře postav je dosti obtížné se vyznat.
Zdroj foto: www.ofilmu.com 