Únor 1948, který jsme celá léta povinně oslavovali jako Velký, přinesl do literatury mnoho změn. Místo Syndikátu byl založen Svaz československých spisovatelů. Vzniklo hnutí Pracující do literatury, a zámek Dobříš se stal sídlem spisovatelů spřátelených s režimem. Ti znepřátelení nekončili na zámku, ale za zamřížovanými okny. Do tvorby samozřejmě zasáhl socialistický realismus, směr vzhlížející k sovětskému ideálu. Podporu státu tak získal především tzv. budovatelský román, jehož hrdinou byl dělník. Jelikož po válce lidé vyprahle toužili po tom dát svou zemi co nejdříve do pořádku, měl i úspěch. Dokonce mnoho později zakázaných autorů nadšeně oslavovalo práci - do té doby, než sami prohlédli. V roce 1956 museli spisovatelé své Literární noviny předat ministerstvu kultury. V následujících desetiletích se neustále přitvrzovalo v cenzuře, a tak se přirozeně začali vyčleňovat disidenti ze skutečných spisovatelů, kteří to přeci s naší zemí myslí dobře a upřímně. Část autorů se snažila s režimem uzavřít mír za cenu nekonfliktního psaní či veřejného prohlášení. Ten zbytek vydával tajně samizdatem nebo v exilu, mnoho spisovatelů odešlo za hranice a bohužel ne všichni se po revoluci vrátili.

Jedna část si zoufá, že zatímco náklad tehdy vydávaných knih se pohyboval v desetitisících až statisících, dnes nakladatel vydá pouze tisíc kousků, a to i zcela známému autorovi, protože víc se zkrátka neprodá, trh je zahlcen. Druzí si lebedí v dnešní bezcenzurní svobodě. Je možné psát a vydávat cokoliv a jakýmkoliv způsobem. Nikdo nebude nikoho popotahovat, hnát k výslechu či špehovat.

Samozřejmě především tak, že na trhu nebyl valný výběr. Někteří ovšem nostalgicky vyzdvihují všechnu tu píli, kterou museli vynaložit, aby vytouženou knihu získali – měli z ní pak dvojnásobnou radost. Sehnat sci-fi či nějaký samizdat byl zkrátka výkon hodný pochvaly! Taková kniha byla nejen pokladem, ale pro někoho i znamením vzpoury.

Když zvážíme všechny tyto postoje, dojdeme k závěru, že mnoho z nás to dnes vidí značně idylicky. Tím se velice zlehčuje skutečnost. My lidé bohužel máme velmi krátkou paměť. Překrýváme staré zážitky novými a občas se nám někde něco slije či dokonce smaže. Důsledkem v tomto případě však je, že nakonec na dobu totality vzpomínáme jako na krásnou idylku štěstí, ve které všichni měli všeho dost. Zapomněli jsme zohlednit ty staré zašívané tepláky, ve kterých jsme si hňácali „hrdobcovu kuličku“. Snad i proto se spousta autorů, kteří tuto dobu zažili, tématicky  k tomuto období vrací. Abychom tak docela nezapomněli...Protože není větší škody, než opakovat omyly, které již jednou byly identifikovány.


Několik zajímavých útržků ze života spisovatelů v totalitě:

Záviš Kalandra – kritik a esejista, popraven 27.června 1950 jako jedna z obětí politických procesů
Ludvík Aškenazy – zprvu psal reportáže v duchu stalinismu, později psal nepoliticky, v r. 1968 odešel do exilu a dostal se na černou listinu , do ČR se nevrátil, protože zemřel v r. 1986 v Itálii
Václav Hrabě – básnická legenda, přestože za jeho života mu nevyšla jediná sbírka, zemřel nešťastnou náhodou ve 25 letech, v pásmu Stop-time vylíčil pocity lidí 60. let, vyšlo několikrát v samizdatu i v exilu
Zbyněk Havlíček – surrealista, který byl členem KSČ, ač jej sám kritizoval (http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=4845)
Ludvík Vaculík – původně žhavý komunista byl v roce 1967 vyloučen z KSČ za větu „dvacet let nebyla řešena lidská otázka“, v r. 1968 sepsal manifest 2000 slov, založil samizdatovou edici Petlice
Ladislav Fuks – postupně se přizpůsobil režimu, v r. 1970 vydává antiemigrační román, jež kritizuje odchod lidí do exilu v osmašedesátém, v tomto románu dostane zcela symbolicky kůň jménem Fuks nový chomout
Bohumil Hrabal – od r. 1968 měl zákaz psát, později dostal laskavé svolení psát omezeně a pod dohledem, pokud vydá veřejné prohlášení ve formě sebekritiky, což učinil
Milan Kundera – v r. 1967 spolu s Ludvíkem Vaculíkem vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů na podporu zakázaných autorů, čímž získal zákaz psát, později odešel do exilu, kde zůstává dodnes a s Českou republikou nechce mít nic společného
Jaroslav Seifert – r. 1956 na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů žádal o zrušení cenzury, za což mu vyčinili natolik, že se na deset let se svou tvorbou odmlčel, pak psal buď apoliticky, popř. vydával samizdatově, r. 1984 sice získal Nobelovu cenu za literaturu, ovšem ne z iniciativy jakékoliv československé organizace, soudruzi naopak zřejmě toto české literární vítězství jen těžko přetrpěli (http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=9056)