Setkáváme se s klasickou ukázkou úžasu z neznámého, a touhou tvora homo sapiens sapiens po senzačním vstupu do historie, jenž by nezvratitelný objev nového živočicha jistě zaručoval.Kde je hranice mezi pečlivým vědeckým výzkumem, následnou kategorizací a mazanou mystifikací a honbou po naplnění předních stránek novin a magazínů?

Zatím nejvýznamnějším dokladem o existenci yettiho je fotografie z roku 1951, kterou pořídil horolezec Eric Shipton. Jde o stopu nohy v čerstvém sněhu dlouhou 33, a širokou 20 centimetrů. Noha má pouze tři prsty a úchopový palec. Aby bylo možné porovnat velikost stopy, vyfotografoval ji Shipton vedle horolezeckého cepínu (Všimněte si, horolezecký pikl hraje důstojnou roli i zde. Pořád s ním třískají někde do sněhu, dělají fotečky a yetti nikde). 

                                         
                                                            _{inkriminovaná stopa vedle piklu}

Slavný přemožitel všech himalájských osmitisícovek, italský horolezec Reinhold Messner, tvrdí, že viděl nejen yettiho stopu, ale i samotného sněžného muže, jak se mu také říká. Hned dvakrát. Poprvé ho spatřil ve východním Tibetu v roce 1986, podruhé o rok později v Himálaji. To už pilně publikoval, a literárním bysnysem tvrdě honil penízky na své početné výpravy. A že jich bylo. V roce 2000 vydal o yettim knížku nazvanou Mé pátrání po yettim. Došel v ní k závěru, že yetti je ve skutečnosti medvěd druhu Ursus arctos. Yetti prý má v mládí načervenalou srst, která později tmavne a dostává šedivou barvu (dědek šedivák zní celkem logicky). Je vysoký 2,5- 4 m - vztyčený (tedy chlapisko), dožívá se prý 20 až 30 let, živí se ovcemi a přesně podle legendy je citlivý na hluk. Messner tvrdí, že těchto živočichů žije více než tisíc. Čestné místo v červené knize ohrožených živočichů by mu stejně neuniklo.

Ale velmi rychle zpět do Čech. Se jménem Yetti se můžete setkat kdekoliv. Seděl jsem v horské chatě i městské taverně s tím jménem, čtyřkolý plecháč sjel z výrobních linek automobilky v Mladé Boleslavi, můj vnuk si s jedním plyšovým hraje a jen občas mi ho půjčí. Situaci okolo chlupáče nejlíp naznačil Karel Plíhal v písničce s textem Jiřího Žáčka. 

                                                            Můj přítel Yetti 
                             Je úplně, ale úplně normální, že obě velmoci mají svého. Našli ho v Americe i na Altaji. Tomu nemá cenu se divit. Jenže přihodili i Australci. Jen střízlivá Evropa ani ťuk. Ale vím své.

Na &Sumavce není. Ani v jiných horách jsem na něj nenarazil. Ale před mnoha lety jsem dřepěl večer před nějakou zapomenutou salaší v Nízkých Tatrách. Příjemně unavený po celodenním treku, šestiletého kluka ve spacáku na pryčně v boudě. Nikde nikdo. A přišel. Postavil se na zadní a ze vzdálenosti pěti metrů mě pozoroval. Já v kapse jen „vreckový nožík“. Pak vybral s funěním odpadky z tamní odhozové jámy (Salaš pod horou Ohništěm, jestli si někdo pamatuje. Schválně jsem tam uhnul z hlavního hřebene. Výrazný bílý vápenec v jinak rulovém pohoří.) Chvíli mě zase pozoroval, vítr vál od něj, mávl prackou a odfuněl. Že to byl méďa sotva 180 cm?
Mně se zdál čtyřmetrový! Ráno mi chlapeček vynadal, že jsem ho nevzbudil. Pacholek!

_{Zdroj fotografií www.ride2ski.com ;www.stoplus.cz}