Kniha mapuje životní osudy milenky K. H. Máchy Eleonory &Somkové, zvané Lori. Autorka při jejím psaní vycházela z autentických vzpomínek potomka sestry Lořiny, nicméně některé části knihy, tedy hlavně údobí Lořina vztahu s K.H. Máchou, vešly v povědomost díky Máchovým životopiscům, a proto se zde autorka ocitá v nelehké oblasti faktů. A, bohužel, tam jsem také nalezla onu Achillovu patu celého díla.
Vlastně už na začátku připomíná Lořinu neteř, známou herečku Prozatímního i Národního divadla Marii Boubínovou-Bittnerovou, a zmiňuje se, že dotyčná zpívala v Metropolitní opeře, což prý připomíná Ottův divadelní slovník. Shodou okolností slovník vlastním (heslo Bittnerová Maruška se nachází na straně 258 - díl I. A - F), ba dokonce i jiné publikace týkající se historie divadla (například Národní divadlo a jeho předchůdci, O slávě herecké, Činohra Národního divadla do roku 1900 aj.), a nikde se neuvádí, že by Bittnerová někdy zpívala v opeře. Bittnerová se řadila k vynikajícím umělkyním své doby, nicméně na poli činohry, nikoliv opery nebo operety. A dokonce se ani v žádných pramenech neuvádí, že by hostovala v divadlech mimo Evropu. Ostatně její herecká dráha kopírovala dráhu jejího chotě Jiřího Bittnera, taktéž činoherce, který sám sepsal paměti, v nichž se nic podobného rovněž nedočtete. Jde tedy o autorskou licenci. V tom případě se ale nelze odvolávat na encyklopedický pramen informace.
Z knihy také vypadla citace dochované autentické vzpomínky na Lořino seznámení s Máchou, kde v kavárně poté, co jí přinesli čokoládu, Mácha vstal a vybídl ji:“
Pijte, panno, pijte, to vás pěkně zahřeje.“ Přičemž již předtím ji zaujal svým nekonvenčním vzhledem. Toto seznámení proběhlo díky divadlu, k němuž Lori přivedla Tylova milá Magdalena Forchheimová, a Lori získala angažmá do oboru naivek, odpovídajícím jejím sedmnácti letům. Ihned poté, co Mácha s Lori navázal známost, její účinkování ze žárlivosti zakázal, což kniha opomíjí, a naopak to vypadá, jako by se Lori věnovala řečenému umění téměř do porodu svého syna. Ostatně sám Mácha se poměrně záhy s Tylem ve zlém rozchází. Divadlo tedy stálo u seznámení Lori s Máchou, ale dále pro ně nemělo žádný význam.
Lori se nepyšnila mimořádným vzděláním, německy uměla rozhodně lépe než česky, i s Máchou mluvila německy, a proto když autorka zmiňuje, jak se radovala s Máchou nad právě vydaným Májem, obávám se, že s ohledem na její schopnosti asi mnoho nejásala, vždyť Máji nemohla ani rozumět. Navíc jejich vztah tehdy už dlel v určité propasti neporozumění. Ostatně Mácha se při samotném psaní Máje zmiňoval přátelům v korespondenci, že Lori nemiluje, a jeho památný výrok, že by si i kurvu vzal, jen kdyby ho měla ráda, hovoří za vše.
Podobných nesrovnalostí by se našlo vícero. Například syn Ludvík podle Máchových dopisů stonal již od porodu (jeho úmrtí v necelém roce života nebylo proto ve skutečnosti náhlé). Bohužel se narodil za nepříliš šťastných okolností. I Lořino těhotenství nemělo poklidný průběh, zemřela jí matka, a Mácha ji doslova psychicky terorizoval, z čehož nemohlo vzejít nic dobrého.
Nicméně navzdory faktickým chybám oceňuji autorčin pokus přiblížit nám Lori &Somkovou coby bytost samostatnou, ne jako přívažek velkého básníka Máchy, jež má své city a prožitky.
Pokouší se tím částečně ukázat životopis Máchův z pohledu partnerky, přičemž se ale dopouští zbytečného idealizování jeho povahy, zvyků a činů.
Docela zajímavé by bylo zařadit i motiv společenského odsudku. Autorka líčí Lořina otce coby solidního řemeslníka, i celou jeho rodinu, a přitom jeho dcera počne dítě před svatbou, kdy porod proběhne ještě za svobodna. Dopustí se hříchu, protože její doba vyžaduje panenství až do svatební noci. Toto téma autorka více méně opomíjí a spíše obhajuje Lořin postoj a jeho důsledky.
Přitom v kontextu tehdejší společnosti by se dívka typu Lori vnímala s cejchem lehké ženštiny. Nabízí se zcela konkrétní příklad Aničky Holinové, letité nevěsty Jana Nerudy, která se zcela Nerudovi neoddala v duchu nutnosti zachovat společenskou konvenci, což zapříčinilo snad jejich pozdější nesoulad. Neruda chápal sexualitu jako přirozenou součást vztahu.
Každopádně autorka Lořin přístup k tělesné lásce pokládá na oltář její oddanosti. A tato oddanost převyšuje dobový úzus a přísná náboženská nařízení. Jak zvláštní u dívky pravidelně navštěvující bohoslužby.
Okamžikem smrti K. H. Máchy však končí povědomost o Lořině životě, smrtí končí totiž i logicky životopisci K. H. Máchy a tak se autorce nabízí široké pole působnosti, čili se může se čtenářem podělit o staré zápisky týkající se pozdějšího Lořina osudu. A tam jakoby autorka získala potřebnou lehkost a bravuru při vyprávění, které se opírá o Lori a její nejbližší příbuzné, o její nepovedený sňatek a rovněž se rozepisuje o zmíněných Bittnerových, výjimečných hercích české divadelní scény, na které jsme už bohužel zapomněli, a jejichž životní příběh by vydal nejméně na jednu samostatnou knihu.
V tom směru odvedla autorka práci nejzáslužnější. Naše znalosti a vzpomínky sahají možná někam k Jaroslavu Kvapilovi a jeho ženě Haně, ale ještě před nimi česká jeviště brázdila plejáda nevšedních divadelních umělců, kteří se zasloužili o rozkvět českého divadla. Koho dnes osloví jména Bittnerových, nebo Jakuba Seiferta (herce a režiséra, biologického otce dvou dětí Jaroslava Vrchlického), po němž jeho dcera Eva (vychovaná Vrchlickým) zdědila herecké nadání, nebo Otýlie Sklenářové-Malé, která vychovala bezpočet svých nástupkyň, či Jana Kašky (komika, jenž ušil Máchovi jeho plášť)? Já myslím, že téměř nikoho.
Pokud tedy jakýkoliv autor sáhne po tématu z minulosti, snaží se připomenout nám již pozapomenuté osobnosti, nelze než smeknout, přestože nemusíme se vším souhlasit, a můžeme při tomto objevování zašlých časů najít i bezpočet omylů již dávno jinde a jinými vyvrácených.
Ikona: www.sevcik-veduta.cz