Tahle úvaha však není o jednom filmu a jeho skrytých významech. Kdo neviděl, nechť si MODRÝ SAMET sežene v půjčovně a přečte si o něm tisíce stránek, jaké byly napsány.

Mé druhé setkání s filmovým sametem bylo u promítače klubového kina Jiřího &S. Kdykoli jsem přišel do kabiny zastihl jsem ho u převíječky, kde film před projekcí přetáčel z cívky na cívku a nechal pás procházet černým sametovým hadříkem. Takhle se podle některých odborníků film od prachu a nečistot čistit nemá, ale Jiří je v tom důsledný dodnes - lépe špína zachycená v sametu nežli v promítačce.

Pak už přišel samet revoluční ve světě označený příznačně “Sametová revoluce” - ale o tom bude na stránkách Webmagazinu psát mnoho kolegů a kolegyň. Filmový samet mi připomněl až název anglo-amerického filmu SAMETOVÁ EXTÁZE roku 1998 (viz plakát v perexu). Doslovný překlad originálu VELVET GOLDMINE je Sametový zlatý důl, ale s dolováním nemá snímek nic společného. Uznávaný nezávislý americký filmař Todd Haynes natočil fiktivní příběh z Anglie první poloviny sedmdesátých let, kdy tamní hudební scéně vévodil glam-rock či glitter-rock (nablýskaný rock). Hudební čísla (podotýkám, že nejsou ani sametově sladká ani zpívaná sametovými hlasy) jsou propojena osudem britského novináře Arthura (Christian Bale), který začíná pátrat po osudu bývalé glam-rockové hvězdy Brianu Sladeovi (Jonathan Rhys Meyers), jehož kariéra nečekaně zhasla. Novinář, velký Sladeův fanoušek, se vyptává svědků a v jejich vzpomínkách vyvstávají různé události z bouřlivých let sexuální revoluce a tehdejších módních provokací. V centru dění je především Sladeův vztah se zpěvákem Curtem Wildem (Ewan McGregor). Protože čtenáři Webmagazinu asi film nemohou zhlédnout mohu prozradit, že Arthur nakonec zjistí překvapivou skutečnost – zapomenutá legenda vystupuje pod novým jménem jako popový zpěvák Tommy Stone (Alastair Cunmming) a dodat, že příběh byl inspirován skutečnými dobovými idoly Davidem Bowiem a Iggy Popem.

Možná už tušíte, že teď musím dojít i k jednomu českému “sametovému” příspěvku. Ale dovolím si ještě několik odboček na téma “samet”nebo chcete-li “velvet.” Vypustím pohádkový ostrov KOH SAMET v Thajsku, kde můžete podle cestovních reklam najít divoké pláže bez lidí – pokud se ovšem nebojíte hadů a chrobáků. Připomenu šedovlasé kvarteto hráčů a zpěváků irish-folku The Dubliners - Black Velvet Band či žilinské uskupení dlouhovlasatých muzikantů BLACK VELVET, které interpretuje rebelující hudbu éry hair rocku 80. let. Při psaní tohoto článku právě popíjím kávu Velvet od Jacobse a podle receptu na internetových stránkách Bohemia sektu, a.s. ve Starém Plzenci mi žena právě míchá ČERNÝ SAMET. Ten vznikne, když do šampusového poháru nalejete 6 cl černého piva a dolejete sektem (nejlépe Château Radyně extra brut). Pozor při nalévání – silně pění! Já bych stejně radši kanadskou 40% whisky BLACK VELVET, ale bez honoráře za článek si ji nemohu dovolit. Ale pustit si při psaní skladbu Black Velvet kanadské zpěvačky a skladatelky se sametovým hlasem Alannah Myles mohu.

Abych se ale vrátil k filmu. Připomenout musím fantastický film BLACK VELVET PANTSUIT z roku 1995 s Viggo Mortensenem a Penny Hamiltonovou. Režisér William Butler v něm zobrazuje život nešťastné a beznadějně deprimované ženy, které se život nečekaně změní k lepšímu když si koupí černé sametové (aksamitové) kalhoty. Pro britskou televizi natočil v roce 1993 režisér Norman Stone snímek Catherine Cookson’s The Black Velvet Gown (Černé sametové šaty) - historický příběh z poloviny 19. století podle románu Catherine Cooksonové, zobrazující nelehký, ale posléze úspěšný životní příběh vdovy s dvěma dětmi. A zapomenout nemohu ani na – pro nás naprosto neznámého tureckého herce Samet Kayu.

Nejdále ve filmové historii jsem se dostal do roku 1944. V něm tehdy dvanáctiletá pozdější hvězda Elisabeth Taylorová vytvořila jednu ze svých prvních rolí ve filmu s  názvem NATIONAL VELVET. Vytváří zde roli dívky, která trénuje svého milovaného koně, aby vyhrál v prestižním velkém dostihu. Partnerem Taylorové byla i další tehdejší dětská herecká hvězda Mickey Rooney.

Tím se blížím k neslavnému sametovému finále – filmu z roku 2005 SAMETOVÍ VRAZI. Jiří Svoboda (mj. první předseda KSČM, z níž později vystoupil) ukázal názorně, jaká cháska se chopila příležitosti hned po Sametové revoluci. V letech 1991 – 1993 zavraždila skupina pachatelů (již odsouzených) pět osob, které potápěla v sudech do Orlické přehrady – odtud Orličtí vrazi. O tomto filmu se mi nechce více mluvit, určitě ho všichni pamatujete a zážitky z něj nejsou zrovna sametové.

Ale jak se ukázalo (a ukazuje), každé sametové jednání si potencionální zločinci vykládají jako slabost a hned ho využijí. Společnost musí najít nové způsoby jak tomu čelit. Ne každý může být “sametový”. Má to být soudce, který z lidskosti propustí na svobodu strůjce zločinu? Policista, který nechá řádit třeba fotbalové chuligány na stadionu a nezasáhne, aby nebyl podezírán z hrubého zásahu? Či politik, který sice nepřijme úplatek, ale neoznámí to, protože nechce být “jako oni”? Kde končí samet a kde začíná zákonem daná represe a právo? Až k těmto otázkám mě filmové sametky dovedly. A tak mi dovolte skončit neumělými verši anonymního autora:


Zdroj foto:
Modrý samet: klubovefilmy.net
Sametová extáze:csfd.cz