Semaforské padesátiny k závidění
02.11.2009
Jaromír Komorous
Divadlo
Ze všech množných podzimních výročí by nemělo zapadnout jedno. Divadlo Semafor je tady 50 let. Dlouhé fronty na vstupenky, hlavně ve „zlatých“ šedesátých, jsou pro mě vždy důkazem, že s obecně deklarovanou „tupostí“ české společnosti to není zdaleka tak zlé. Té více vytýkám uzavřenost do sebe. Po dějinných „kopancích“ se ale nikdo divit nemůže.
První a stále jediný principál divadla
Jiří Suchý vsadil na inteligentní humor, všudepřítomnou poezii,jedinečné spolupracovníky ( samozřejmě
Jiří &Slitr, ale spousta dalších, dnes především
Jitka Molavcová, dle mého splňující veškerá kritéria při výběru parťáka). Vsadil na utkvělou představou, jak má vypadat písňový hit (tehdy ovšem ještě šlágr) a jak se má prezentovat. Krásné holky tančili a běhali po place a účinkujícím pánům rostlo nejen sebevědomí. Ostatně, zpěváci tam získávající ostruhy jsou od té doby dosud na scéně a jen podtrhávají jedinečný
„čuch“ svého objevitele. Ze všech jmenuji největší protipóly tehdejší i současné doby, chlapy protažené prostředím, jež si formovali svým občanským postojem a jež formovalo je.
Publikum, jak se ukazuje, je buď pochopení schopné nebo smekací. Asi patřím k těm druhým. Pánové se jmenují
Karel Gott a Michal Prokop. Pro mě pop versus rock. V ringu se v provazech motá pop. Je jasné, komu smeknu s radostí. Ještě jednu dvojici nechci opomenout. Nedávno rovněž prezidentem oceněná skvělá
Eva Pilarová a na obláčku již bydlící
Waldemar Matuška. Semaforem prošel, kdo tehdy udržel v ruce mikrofon. Kdo chtěl v branži něco znamenat, musel aspoň na rok na prkna Semaforu.
Semafor ale byl a je především divadlo. Jeho jedinečný tvůrce, vědom si vždy rodného listu svého dítěte, sází texty her i písní s lehkostí a samozřejmostí zahradníka u jarního záhonu. První hrou Semaforu byla hudební komedie
Člověk z půdy (premiéra 30. října 1959 v divadélku Ve Smečkách) už celé autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří &Slitr, tedy texty a hudba. Titulní postavu spisovatele Antonína Sommera v ní alternovali
Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Viděl jsem až o pár let později. A přišly slavné Zuzany.
Zuzana není pro nikoho doma (1963). Konečně jsem trochu povyrostl a s maminkou kousek vnímal takříkajíc live.
K jedinečné a v kontextu české písňové tvorby bezkonkurenční poetice v textové rovině se určitě vrátíme. Teď je přednější, že Semafor své padesátce připil na slavnostním koncertu dne 29.10. v Obecním domě. Divadlu, jež oslovilo milióny se vzdává hold. Ano, ano, ano.
Zdroj fotografií www.scena.cz; www.magazin.ceskenoviny.cz 