Pep´s Time vtrhli na jeviště přesně dle pověsti,jež je předcházela. Tedy suverénně, s dokonalou souhrou a překvapivými rytmickými zvraty. Už druhá skladba „Blues for tomorrow“ přesvědčila celý klub o dobře utracených penězích za vstupné.

Od začátku hrnuli přes forbínu do lidí nástrojové souzvuky, které nešlo na první poslech rozklíčovat a pokud jednotliví hráči neustoupili dění na pódiu stranou, pár taktů mi trvalo, než jsem přišel na fígl, jak to dělají. Bubeník Olivier Gibertier se blýskl úctyhodným sólem. Píseň od Seiny přinesla vlny od jejích břehů a skřehotání racků. Do kanálu by neměla spadnout slova o jejich vzorných stop-timech. Já vím, základní muzikantská dovednost, ale dotažená k posluchačům v plné parádě. O dynamice přednesu mohou dávat školení. A přitom se opírají o muzikantské figury mnohokrát provařené v jiném podání. Zajímavé kouzlo. A přotom tak jednoduché, když vezmeme na vědomí, že rytmika drží konstrukci domečku a v něm dovádí dva skuteční frontmani. Saxofonista Vincent Mary a kytarista Jerome Raganant. Ale i Tony Larget a jeho basa dostali prostor. Za rytmické podpory publika na rozdané „rumba kouličky“ ho slušně využil. Rytmicky nadržená Buena Vista Club je muzikou sama o sobě. Malá,rozdaná radost. Ale Largetovi pomohla očividně.
„Sympatická smršť, co říkáš?“ prohodil bubeník následující sestavy Ivan Audes. 

„Nabalil jsem je v Regensburgu,“ řekl mi žertem o dámském vokálním kvartetu The Funny Valentines z bavorského Mnichova vůdčí persóna festivalu Ivan Slabý. Měkoučká čtyřhlasá harmonie, 30. a 40. léta v aranžích, nepřehlédnutelná grácie na pódiu. Vše podpořené dokonalým triem. &Séfuje mu od bicích už jmenovaný Ivan Audes.

Vezměte zlaté roky swingu, představte si čtyři Ondřeje Havelky v dámském provedení a máte Valentýnky z Mnichova. Věrni svému už klasickému soundu ani nemohly předvést něco nového. Předvedené standardy ovšem nepostrádaly nic z toho, co od nich očekáváme. Příjemné! Individálními výkony se tak zase předvedli muzikanti doprovázejícího tria, z něhož zdůraznit jméno Kryštof Marek a jeho klávesy se mi nepovede každý den. Těžko hledat jemnější a hbitější klapky v zemi. Všechny kousky známe. Ať už od Vlasty Průchové, Evy Olmerové, 4tetu Jiřího Korna či zmíněného Ondřeje Havelky. Nezapomeňme na Karla Hálu. Tam by se také leccos našlo. A světoznámá Chattanooga závěrem. Dokonalé jevištní provedení. Ženské těleso ale potěšilo hlavně svým zvukem.

Povšechně? Luskat prsty na druhou začnou posluchači automaticky. Co chtít víc?
_{Zdroj fotografie www.bluebop.chez-alice.fr
Buena Vista Club, 5.listopadu.}