K mému překvapení se na „místo činu“ i fyzicky vrátil. Po šestadvaceti letech! Ptám se tedy logicky, jak zajatí vnímali svůj úděl a proč člověk cítí nutnost se na ta místa vracet? Tak jako se vracejí do prostředí významných událostí jiní jejich účastníci, jako např. kdysi můj otec na Duklu, jiní ke Stalingradu, nebo do Normandie a Vietnamu. I já jsem se chtěl jednou vrátit a podívat se tam, kde jsem zažil něco velmi výjimečného. Od samého návratu z našeho angolského zajetí jsem vždy toužil podívat se aspoň jednou nazpátek. Vidět některá z těch míst, kde jsem nějakou dobu žil a pracoval, krajinu, kudy jsme museli pak z přinucení šlapat a mnohdy také nocovat ve volné přírodě. Toto mě tam táhlo …
Angola mě totiž tehdy nesmírně okouzlila i přesto, že jsem tam musel mimo pracovní dvacetiměsíční část pobytu prožít ještě dalších nepěkných více než patnáct měsíců v podmínkách ne zcela příjemných, ale hlavně vůbec neplánovaných. Na mě však celá ta země, vše co se jí týká, zanechala spíše pozitivní dojem. Krajina, klima, lidé a nakonec i ten pocit seberealizace, který jsem tam tehdy plně vnímal, na rozdíl od běžného života v Československu. Navíc jsem měl pocit, jako bych jim tam ještě něco dlužil, něco, co je třeba dodělat. Nakonec si nemyslím, že bych takový názor nebo pocit měl jen já, bylo nás jistě víc. Koneckonců moje žena, která to zažila se mnou, by se tam asi vrátila ráda také!
A co ten domorodý chlapík na té fotce? To je kdo? Pokud myslíte toho pána v té modré košili, tak se jedná o dříve generála, člena nejužšího vedení UNITA a evropského zástupce této organizace Paola Lucambu Gata, dnes poslance angolského parlamentu za tutéž stranu. Byl v čele tříčlenné delegace UNITA, která v Praze ve dnech 3. až 5. května 1984 vyjednávala podmínky propuštění zbývajících dvaceti Čechoslováků ze zajetí. Z pochopitelných důvodů se i účastnil fyzického aktu propouštění na hlavní základně Jamba dne 22. června 1984. Jeho dalším významným počinem bylo dojednání míru mezi UNITA a vládnoucí MLPA-PT, k čemuž došlo po smrti Jonase Savimbiho (22.2.2002). Tuto mírovou smlouvu podepsal jako nevyšší žijící člen vedení 27. dubna 2002, za což získal ocenění z rukou prezidenta dos Santose. Já jsem k němu měl osobní vztah z toho důvodu, že jsme při tom propouštěcím aktu seděli vedle sebe. On se mi tehdy pochlubil svou účastí na vyjednávání v Praze.
Lubomír Sazeček a Paolo Lucamba Gato letos
Zmíněná recenze: http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=9354
Promiňte, co činila v té době československá diplomacie? Její aktivita je jaksi nečitelná.
Aktivita diplomatů byla pro veřejnost z pochopitelných důvodů nečitelná! Nikdo snad nemůže předpokládat, že se v takových případech „vyloží všechny karty na stůl“! Protože jsem po našem návratu věnoval tomu případu enormní úsilí a sbíral veškeré dostupné materiály související s naším únosem, prostudoval jsem si také i materiály z Národního Archivu. Ty, které dostával na stůl tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák. A jestliže jsem v dřívější době měl spíše negativní názor na tyto jejich činnosti (diplomatická jednání), potom dnes jsem svůj názor trochu poupravil. Po zjištěních učiněných pročtením těch materiálů z archivu nyní vím, jak složitá jednání to tehdy byla.
Tomu nějak nerozumím. I když budeme stát o objektivitu situace, nabízí se předpoklad, že tehdejší diplomacie byla prostě v jakési izolaci díky vnitrostátní i vnější politice státu.
Československá diplomacie jednala, kupodivu, ač to zní hodně podivně, již před vlastním napadením Alto Catumbela! A navíc se nedomnívám, že by Československo bylo ve světě nějak výjimečně izolováno!
O to hůř! Berete mi poslední zbytky porozumění! Sem s časovou rešerší té doby! 14. 2.1982 (čtyři týdny před zajetím) šla depeše velvyslance v Luandě do Prahy o zvyšující se aktivitě UNITA v oblasti. Informace, kterou náš velvyslanec získal od velvyslance Kuby.
16.2. byl zaslán záměr evakuovat nás a 19. 2. tomu byl udělen souhlas od MZV ČSSR.
24.2. a 28.2. šla další depeše, že situace je sice složitá, ale angolská strana má připraven evakuační plán na případ nouze! V tomto případě se zřejmě naši zástupci o existenci toho evakuačního plánu měli přesvědčit!!
26. a 27. navštívili Alto Catumbela zástupci PZO Polytechna a obchodního odd. ambasády, aby se o bezpečnostní situaci osobně přesvědčili. Byli opakovaně angolskou stranou, jmenovitě guvernérem provincie Kundi Paihamou (nyní ministr obrany Angoly) a náčelníkem generálního štábu plukovníkem França N´Dalo přesvědčováni o tom, že jsou továrna a město zajištěny zesílenou a přezbrojenou jednotkou armády. Bohužel, to se nezakládalo na pravdě, stejně, jako předchozí informace o evakuačním plánu. Ta jednotka v podstatě doprovázela guvernéra a náčelníka štábu tam do AC a poté s nimi i odjela zpět. Tady byla odstartována nepřetržitá řada lží, kterou nemohla naše strana až tak snadno prohlédnout. Zástupkyně PZO ani obchodní rada určitě nebyli experty ve vojenských otázkách. Navíc po poradě se stranickou buňkou, respektive jejím vedením, se nedošlo k jinému závěru. Nutno připojit informaci, že angolská strana měla na našem dalším setrvání obrovský zájem. Náš odjezd by totiž silně ovlivnil myšlení a morálku pracovníků v továrně a lidí ve městě vůbec.
Tady jsme totiž u základního problému situace. Na místě „operuje“ zástupkyně PZO s obchodním radou a konzultují další postup s místní stranickou buňkou čs. odborníků. To je věc, kterou asi těžko pochopím. Máte něco na obhajobu té sebedestrukční kázně? K tomu pochopení je nutné přihlédnout k běžným praktikám té doby, vždyť i odjezd každého experta, tedy i nestraníka doma KSČ schvalovala. Navíc jsme byli celou dobu i my v Alto Catumbela ujišťováni o tom, že situace je bezpečná a že se nás případné akce proti vládní straně ze strany ozbrojené opozice vůbec netýkají.
Zde bych chtěl přidat svůj další názor a postřeh! Ani kdyby se tehdy rozhodlo o evakuaci žen a dětí techniků do ČSSR, o mimořádné dovolené pro celulózaře o převedení lékařů na jiná pracoviště, tak v podmínkách a možnostech, jaké tam tehdy byly, to prakticky nebylo v termínu do únosu realizovatelné. To říkám s naprostou jistotou a zodpovědností! Únos se uskutečnil pouhé dva týdny od posledních jednání, a tak dostat za dva týdny z Alto Catumbela nejméně 63 lidí na pobřeží bylo asi nad možnosti a schopnosti angolské strany.
Situace na pytel, co si budem povídat. Co se dělo dál? Co soudružka z PZO?
Tak tady bych měl minimálně výhradu k té soudružce. Delegátka PZO nikdy do těch struktur, které se tak oslovovaly, nepatřila, nakonec na to zmíněné jednání straníků či jejich vedení nebyla připuštěna právě z tohoto důvodu. Jí byl sdělen pouze výsledek usnesení!
Po přepadení města a únosu byly z angolské strany činěny různé obstrukce. Nebylo například ani dovoleno té zástupkyni PZO, o níž byla řeč, dva dny po přepadu navštívit město a zjistit skutečný stav na našem sídlišti. Jednalo se hlavně o dezinformaci v počtu zajatých. Nás bylo 66 a zdroje uváděly 64 zajatých!? A ona měla zjistit, zda se dobře prohledalo sídliště a zda při přepadu nedošlo ke ztrátám na životech.
A co dělaly oficiální angolské kruhy proti povstalcům, pokud vůbec něco? Angolská strana v tomto případě okamžitě po ataku začala spolu s Kubánci monitorovat pohyb jednotek UNITA a třetí den došlo dokonce k náznaku pokusu bombardovat pozice únosců! Další kontakty jsme měli po týdnu, při míjení osady Tchinjenje, kdy na kolonu zahájila palbu FAPLA nebo ODP a ještě jednou na konci 2. týdne zadržení.
Jedním z prvních důležitých rozhodnutí z naši strany bylo kontaktovat MVČK a dále zabránit angolské straně, aby spolu s kubánským kontingentem vojensky zasáhly proti koloně únosců a pokusily se rukojmí osvobodit! Řešením tohoto případu byl tehdy pověřen náměstek ministra zahraničních věcí pan ing. Stanislav Svoboda. Ten se otázkou našeho osvobození zabýval doslova na plný úvazek. V dalších krocích byly osloveny všechny relevantní organizace a státy, které mohly nějakým způsobem přispět k řešení situace. Je zde nutné říci, že se některé země k osobní odpovědnosti neznaly, i když ji asi měly. Příkladem je Francie, která prohlásila, že nemá přímé ani nepřímé kontakty, a my jsme přitom francouzské konzervy v lágru jedli. Tudíž alespoň nepřímé vztahy tam být musely. Nakonec i ve Francii sídlil jeden z evropských zástupců hnutí UNITA!
Jsme zase u izolace, do které se, přiznejme si, politická reprezentace dostala sama. Což? Nebo je to jen „v nespolehlivosti" zeměpisného pásma a jeho představitelů? Z konce dvacátého století mám osobní zkušenost s jihovýchodní Asií? Není to totéž?
Já bych o úplné izolaci nemluvil. Řada států, vlád a to i těch, které stály na druhé straně pomyslné barikády ochotně jednala s našimi diplomaty a podporovala jejich úsilí. Tak jak byla naše strana krmena Luandou postupně samými lživými informacemi, tak se zároveň setkávali naši diplomaté s neochotou z angolské strany něco řešit. Ještě do konce března odjel pan Svoboda do Angoly aby koordinoval činnosti vedoucí k našemu propuštění. Byl sice přijat všemi významnými činiteli včetně prezidenta, shoda na postupech se však nedosáhla, a to, co bylo slíbeno, se nedodrželo. Luanda byla k našemu osudu téměř lhostejná. Její aktivity byly pouze proklamativního charakteru, a to ještě ne vždy! Korunu tomu všemu potom dala UNITA vznesením požadavku na výměnu naší skupiny za 36 zajatých UNITA a sedm britských žoldnéřů vezněných v Luandě, a dále jakéhosi francouzského lékaře zajatého v Afganistánu. Z toho prohlášení byl už problém našeho odvlečení posunut do řešení v kompetencích některých třetích stran. Už takhle to nebylo pro naši stranu jednoduché, a proto hledala pomoc i jinde ve světě, a na úrovni standardních jednání se jim snad i dařilo.
Čili klasické stupňování požadavků, ze kterého je mi na české politické scéně blivno? Ne tak úplně. UNITA nasadila „laťku“ na začátku hodně vysoko. Ve finále ze svých požadavků byla nucena ustoupit. Aktivit tehdy bylo mnoho a pokračovaly i po propuštění 45 čs. občanů 30.6.1983 (do republiky dorazili 1.7.1983). Ale pořád nás stále zůstávalo dvacet v zajateckém táboře. Čs. strana nakonec opustila užší spolupráci s oficiální vládou v Luandě a po zprostředkování belgickým novinářem Jeanem Wolfem, který měl kontakty na jednoho z evropských delegátů UNITA, pana Rubena Chitacumbi, vstoupila do přímého kontaktu s ním. Od toho okamžiku se relativně rychle došlo ke shodě a jen omezené možnosti zavinily, že k oficiálnímu jednání došlo v Praze až mezi 3. a 5. květnem 1984. Potom už jen šlo o doladění technických otázek propuštění zbytku zajatých. Nutno poznamenat, že po celou dobu čs. strana rovněž úzce spolupracovala s MVČK. Do našeho vyjednávání s UNITA nebyl MVČK z politických důvodů nijak zapojen, ani o to neměl zájem. Finální jednání o modalitách našeho propuštění, tedy té dvacítky, už bylo naprosto bez účasti oficiální angolské vlády.
Vidíte. Vy klidně uvádíte politické a ekonomické důvody, jež vedly k tomu, že nějaký orgán tehdejších řídících struktur dal ruce pryč od jakéhosi problému v Africe. To je, jako kdyby řekli: „dobře jim tak, nemuseli tam jezdit“. A co česká emigrace?
V tomto případě nemám pocit, že by „nějaký náš orgán dával ruce pryč od problému“. Z aktivit pana Svobody vyplývá, že se skutečně tomu problému plně věnoval a jen neochota na straně Luandy byla příčinou prodlužování toho stavu. Pro Luandu byl politický důvod nepomáhat nám! Na naší straně to naopak byl politický problém co hnalo ty lidi do vyřešení toho zadržení. Nakonec pan Lucamba Gato letos v rozhovoru pro ČT tuto činnost a i osobní odvahu, konkrétně u pana Svobody, vysoce ocenil. Těch materiálů NA dokumentujících průběh našeho zadržení je více než 80stránek. Nepíší se tam zbytečnosti a musím opakovat, že ze znalosti problému z druhé strany plně chápu složitost těch tehdejších jednání.
Poslední, co se k tomu vyjednávání dá a skoro musí říci je, že existovaly některé fámy a mýty. Nebyla pravda, že by nějakým způsobem do problému vstoupil Ivan Lendl. Pravděpodobnější bylo to, co po našem návratu zveřejnil pan Svoboda, tedy že se na UNITA snažili působit někteří lidé z druhé strany hranice. Dle sdělení pana Chitacumbiho (informace NA z lednového jednání roku 84, kdy ještě nebylo nic jasné a on tedy neměl důvod lhát) byli opakovaně osloveni panem J. Pelikánem s tím, aby naše občany nepropouštěli. Dokonce jsme měli být odsouzeni a popraveni. K takovým výzvám se prý připojili i někteří další emigranti či jejich rodinní příslušníci (paní Gericauld?!?) a dokonce lidé z okolí akademika Sacharova. Kdo naopak intervenoval v náš prospěch, byl pan kardinál Tomášek, jehož intervence měla prý na Savimbiho velký vliv.
Větu „Dobře jim tak, nemuseli tam jezdit“ jsme jistě slyšeli mnohokrát, dokonce i od jednoho Angolana. Dost těžko se k tomu vyjadřuje. Já ji hodnotím jako primitivní prohlášení, které se dá vztáhnout na vše. To bychom mohli říci o obětech kdejakého případu, snad i dopravní nehody. To, co jsem cítil letos při tvorbě dokumentu na místě v AC, mi dává na takováto vyjádření rychle zapomenout!
Prozraďte nám krátce, kdo je paní Gericauld?
V zápisu z jednání s panem Chitacumbim je popsána jako manželka jednoho čs. emigranta z 68 žijícího ve Francii bez jiného přesnějšího popisu.
Přestože si nejsem jistý, že přesvědčím všechny, co to budou číst, chci říci, že vše, co jsem zde vyjádřil, je psáno s naprostou otevřeností, nic se nesnažím zastírat, i když to může být pro někoho málo pochopitelné. Nejde zde o pochopení, jde o to, aby se přestalo hovořit o některých věcech tak, jak si nezaslouží. A nezaslouží si to ani ti účastníci této události. Různých pochybovačných poznámek hraničícími s urážkami jsem si již přečetl dost.
Děkuji za rozhovor a taky doufám aspoň v částečné vnesení světla do této, dnes už historické kausy. Byla vskutku mezinárodní. Žel, vědí o ní jen pamětníci. Jakoby se nad případem zavřela voda a tehdejší i dnešní politici strkali ještě k tomu hlavu do písku. Kdysi hraný film, před nedávnem vyšla kniha. Ale co třeba dokumentaristika?Na samém začátku napsal pan J. Klíma knihu „Angolská anabáze“, pocity několika zajatců po návratu. Potom natočil pan Vl. Kavčiak „Deník angolské lékařky“, hraný televizní film, a za rok potom napsal J. Suchl „&Sok“, románové zpracování příběhu. Téhož způsobu zpracování použil i pan Kavčiak loni, když napsal Vámi zmíněnou knihu „Angolský pochod smrti“.
Musím zde také uvést, že já jsem vydal ve vlastním nákladu tři pokračování faktografického charakteru: „Zajati v Angole – Než přišla UNITA“, „Zajati v Angole –Přepadení a pochod“ a „Zajati v Angole – Rok v buši“. Z názvů vyplývá, čeho se týkají. Dále jsem letos spolu s kameramanem panem Mančuškou navštívil Angolu a tam jsme natočili dokument který 3.9. Česká televize uvedla pod názvem „Zajati v Angole“. K tomu ještě dopisuji „Zajati v Angole – Po 25 letech“ kde bude poměrně podrobně komentován vývoj jednání, o kterých zde mluvíme včetně přesných citací z archivních materiálů.
I taková umí být Angola
Ještě jednou děkuji a předpokládám, že vydanou knihu dostaneme k recenzi. Svědectví účastníká vydá víc, než archivní materiály a sebelíp myšlené romány.
Všechny fotografie z osobního archivu pana Lubomíra Sazečka