Léta plynula a ve mně narůstal nepříjemný pocit, že jsem něco významného zmeškal. Pak alespoň četbou příslušné literatury odborné i pochybné jsem doháněl to, co jsem nestihl životní praxí. Pochopil jsem, že revoluční listopad v sobě nesl něco mystického pro celý národ, uviděl jsem za těmi událostmi přívlastek zázraku, který však mohli dosvědčit jen dříve narození. Ale já chtěl také cinkat klíči a míchat se do davu, já také toužil vymýšlet a čárat barvou z plechovek hesla nebo je aspoň provolávat, držet nad budoucím prezidentem deštník a ťukat do stroje narychlo sepsaná prohlášení. Místo toho jsem asi ještě brečel pro malichernosti, jako byla ztracená bačkorka nebo tančící rytíř z pohádky o královském ´r´. Vím, že je to zbytečné trápení, ale stále se cítím trochu zahanben tím, že před dvaceti lety za mě bojovali jiní to vše dobré, v čem nyní smím žít. Pachuť se rozrostla dále do minulosti o neméně zázračný rok 1968, ačkoli ten pro nás dopadl neslavně. Proč jsem nemohl být u toho? Ptám se, ale žehrat mohu opravdu jen na osud.

Nelze-li se vracet v minulosti, pokouším se přemýšlet o budoucnosti. Mohly by nastat pro národ podobně převratné a v překotném tempu se valící události jako tehdy roku 1989? Co třeba vstup do Evropské unie v roce 2004? Ale tehdy stačilo využít volebního práva v řádném referendu. Zaškrtnout jedno políčko a vhodit hlas do urny. Náš vzývaná návrat do lůna Evropy byl právně nalinkován a bral se vcelku předvídaným směrem. Navíc těžko bychom takto řádně vstoupili do vysněné Evropy nebýt obratu roku 1989. Alespoň už jsem se mohl vmíchat do davu, které sice žádný protivník nerozháněl vodními děly, ale přece na mě a na desetitisíce klesala slavnostní tíha okamžiku.

Nelze nevzpomenout na Nagano 1998, celonárodní vítězství blažící ryzí českou duši. Slovy Roberta Záruby jsme tehdy přepsali dějiny - škoda že jen ve sportovních análech. Ano, naši válečníci v plastových chráničích prokázali své kvality v nejrychlejší kolektivní hře a z Japonska přivezli sadu zlatých, my jsme zato prokázali jací jsme zdatní alkoholici a kaliči. Hokejový svátek objevil nerozborné chmelové pouto mezi články národa. Mohli jsme být na sebe hrdí a stokrát si říkat Češi, ovšem nemohli jsme si dovolit uzavřít dějiny hokejovou, jakkoli byla vítězná a my v nejlepším...

Vlny revoluční i mexické s pěnou euforie na vrchu se vždy po nějaké době vsáknou do písků všednosti a každodenního obstarávání. Konečně se zdá, že hlavní tužby doutnající už za normalizace, byly splněny a potřeba nějaké revoluce byla vyčerpána. Po roce 1989 padlo tolik zdí a zábran a opon, že už nezbylo mnoho překážek ke zboření. Pokud nám tu nějaké vyrostly, nejsou tak rozpoznatelné jako ty v rudém kostýmu pošitém zlatými hvězdami. Nelze se do nich tak dobře trefovat. Koho teď provokovat? Kdo nás bude zavírat? Je-li tu nějaký moloch, kde má tvář? Tato doba s předponou „multi-“ ve štítu se rozklížila v konturách, její smysl se vzdálil našemu chápání. Za rozvalinou totalitních zdí se otevřel obzor neskutečných možností, kam jediné znepokojení vnáší otázka: Co dál? Co dokázat? Co zdolat? Kvádrová tíseň normalizace střídá pustá agorafobie s kobylkovým mračnem informací. Rozostřují se nám představy o pravých hodnotách. A mnohé dítě revoluce 1989 si s tím neví rady, stejně jako s váhou zodpovědností, která se váže k jeho k občanské svobodě.

Ještě nás možná čekají revoluce v medicíně, kvantové fyzice, ufologii apod. Ale zažijeme ještě někdy ony převraty, které stmelují národ a mobilizují v něm jeho nejlepší síly a přednosti? Ptám se v listopadu roku 2009 a s trochou závisti šilhám dvacet let nazpátek.

_{Ikonka: http://lifeinthemix.co.uk}