Poezie k hudbě IV. Kočkám vstup povolen - Leonard Cohen
16.12.2009
Jaromír Komorous
Miniškola
Jakým? Přece dvounohým. A rovnou na jeviště. Když ty nasadí sborový „ječák“, může si protagonista Leonard Cohen, lyrik od pánaboha, dovolit sjet o nějaký tón níž a posadit písničku do skvěle vytvořené atmosféry. Působí to, jako když se žhavá láva mísí s chladnou vodou oceánu a stoupající pára přikrývá milosrdně pod ní zuřící vřavu mezi ohněm a vodou.
Ale nebylo tomu tak vždycky. Kanadský básník, prozaik a známý písničkář tvrdě hájil své samotářství a šel tak daleko, že se kdysi odstěhoval na jakýsi řecký ostrov, kde se věnoval psaní, ale hlavně tam byl sám. V začátcích svého působení na jevišti se maximálně obklopil folkovými hudebníky včetně akustických nástrojů, jimiž vládli. Až někdy v osmdesátých letech
„přitvrdil“ a posunul se směrem k žánru, který bych nejspíš nazval rockovým šansonem. Jdou hlasy, že se jedná dokonce o pop, ale s tím nesouhlasím, už jenom vzhledem k textové rovině jeho prezentace. Chlap, z kterého čiší charisma od jeho prvního koncertu vlastně po celý jeho život.
Zuzana Michnová s Marsyas zpívá písničku Krásný Leonard. O něm. To hovoří za vše a vypovídá, kudy se ubíraly myšlenky všech jeho fanynek. A fandové? Na ty působí až konstruktivně výše zmíněný kontrast zpěvu sólisty a jeho vokálu. O vizuální podobě vystoupení nemluvě. Jako když se zakladatel Playboye Hugh Hefner obloží svými playmate. Ten pro ně žije. Cohen žije pro své písničky, pro jejich konečnou tvář. Přesvědčili se o tom návštěvníci obou pražských koncertů. Stejně dobře je provede jen se svou akustickou kytarou. Ale vsazen mezi stromy své šlapající kapely, a již zmíněné vokální trio, je součástí již vzrostlého lesa. Zavřete oči a dýchejte zhluboka!
Při bližším seznámení s Cohenovou tvorbou shledáváme co už dávno tušíme.
Básník, jenž nemalou část své produkce vystrká na jeviště, se prezentuje velmi často rýmovaně a dodržuje pevnou metrickou i strofickou strukturu. Nedovedu si představit, že by to v jeho případě mohlo být jinak. Vezměte báseň s nepravidelnou pavučinou slov a k tomu muziku. Posluchačem se raději nestát, natož věc lidem hrát. Kdo si to má pamatovat?
Cohen polévá posluchače metaforou, že ten ji rozlouskne až na kolikátý poslech, jindy jakoby odvyprávěl prostý příběh zakončený
„skokem“ do našeho zlomyslného světa. Ještě, že vycházejí sbírky, kde je pro tahle slova místo i bez hudby. Nechť slouží jako učebnice.
NEMÁM CO ZTRATIT
Když jsem se loučil s domovem,
bylo slunce napůl venku.
Otec mi ho k bradě strčil
jako prvosenku.
Tatínek byl lhář a šejdíř
s chutí lidem vodu kalil.
To sbohem mu věru vyšlo,
místo polibku mě spálil.
Pár kroků od Niagary
sdělila mi holubička
(jenom klid – nemám co ztratit)
že prý táta sklapnul víčka.
Ráno taky začnu šidit,
až se vítr ke mně stočí.
Ten mi bude napovídat,
slunce žár mi protře oči.
Rým
"napůl venku, ...prvosenku" ocení jistě každý, kdo se kdy potkal s muzikou. Poetického sdělení, jakého je schopen jen Cohen nebude asi nikdy dost a textaři vypouštějící bez uzardění verše typu
láska, páska, ať se jdou bodnout. I čeština jde přemluvit ke spolupráci!
Vemte na pitvu první sloku. Po celkem civilním dvojverší přichází pecka jako hrom a trochu vnímavého posluchače musí dostat hnedle na kolena. A co vy? Co vaše perla?
Leonard Cohen v plné jízdě
Zdroj fotografií www.bowlingtrphy.wordpress.com