Jiskry, plameny, dýmy, ohlušující petardy, mýdlová pěna, chorály, marše, drtivá hudební kulisa, jen sporadicky ujíždějící zpěv Tilla Lindemanna, to byli R+ ve středu večer v O2 aréně v Praze. Pro ty, co si stále myslí, že jde o germánský nevkusný cirkus, několik postřehů a jedno varování. Pokud se chystáte na jejich koncert do Ostravy a nechcete se připravit o překvapení, dále nečtěte.
 
R+ jsou recesisté a netají se tím. Jejich prvořadým cílem je pobavit publikum a toto činí již neuvěřitelných patnáct let. To, že R+ nejsou nelidové a na své diváky opravdu myslí, dotvrzuje fakt, že ceny vstupenek, ač jejich show je opravdu finančně velmi nákladná, drží při zemi a aby vydělali, raději jedou opravdu dlouhou šňůru, než aby odehráli jen něco málo koncertů, zato za astronomické ceny vstupenek. Tenhle jejich přístup má ovšem i svá úskalí. Když se před turné, které má činit až 200 koncertů, ptali kytaristy, Richarda Kruspeho, zda se neobává hádek díky „ponorce“ a únavě, tyto obavy odmítl. Ano, ve zkušebně se nemohou vystát, ale na pódiu to je jiné, to mají opravdu rádi. A v Praze tenhle názor potvrdili-očividně byli v dobré náladě.

R+ nikdy nekomunikují s publikem, průvodní slovo vedou přes Lindemannovy chytré texty. Na rozdíl od minulého turné, „Reise, reise“, byla tentokráte slova úvodního songu „Rammlied“ naprosto přímočará. „Čekali jste, vydrželi jste a my jsme opět tady, abyste byli odměněni,“ burácí zhruba v tomto smyslu Till Lindemann a neodpustí si provokativní vůdcovské zařvání, „…jeden směr, jeden pocit, z masa a kostí kolektiv…“. V „Haifisch“, jejich dalším novém songu z alba „Liebe is fur alle da“, zase utvrzují své publikum: „Máme oči otevřené, jsme spolu bok po boku, šest srdcí, co hoří….“

Ano, R+, to je opravdu šest srdcí, co hoří, doslova. Ale to nejlepší, co na nich je, je fakt, že vydrželi tak dlouho pospolu, což je světové unikum. Po téměř čtyřleté odmlce se vracejí a na první pohled je znát, že se nezměnili ani fyzicky, naopak, Lindemann a oba kytaristé jsou snad v lepší formě než dříve. Nicméně, mentálně všichni přece jenom zestárli. Už si nehrají na ďábly s nehybnými tvářemi Bustera Keatona, přesto vědí, co publikum očekává a klidně mu to servírují, ač se třeba jedná o elementy značně infantilní. A tak klávesák Flake, , v průběhu chytlavého songu „Ich tu dir weh“ (ano, je to ten, co je v Německu na indexu), po krátké potyčce s Lindemannem opět skončil uvězněn v jakési vaně, aby ho zpěvák z visuté rampy (ten chlap opravdu netrpí závratí) zalil ohnivým deštěm. Při starším songu „Benzin“ se zase objevil na pódiu „nezvaný“ host z obecenstva, aby ho vzápětí členové kapely jakoby omylem zapálili. Tahle scénka byla nepochybně připomenutím starých dobrých časů, kdy si na oběť nehody hrál samotný Lindemann. Jeho předstírání, že skutečně hoří, bylo prý tak věrohodné, že přítomné dívky omdlévaly hrůzou. Ve středu tutéž scénu sehrál k potěšení publika kaskadér. Ne ale každý song, tedy lépe řečeno jeho zinscenování, budí osvobozující smích. Kontroverzní „Wiener blut“, vycházející z Fritzlova případu, s panenkami odstřelovanými petardami nad Lindemannovou hlavou, vyvolávalo spíše mrazení v zádech. Působivá byla rovněž balada „Fruhling in Paris“, při níž Lindemann dokázal, jak moc se zlepšil ve zpěvu. Na něco takového by si byl býval před léty vůbec netroufl.

Na koncertě samozřejmě nesměly chybět prověřené pecky, jako „Du hast“, „Ich will“ a „Links 2, 3, 4“, které obecenstvo jako vždy naprosto strhlo ke sborovému zpěvu. Konec oficiální části koncertu patřil kontroverznímu songu „Pussy“. Spolu s protagonisty si ho nicméně s chutí zazpívala celá O2 aréna. Bizarní, vidět na pohled dobře situované kancelářské typy dam a mužů v letech (ti opravdu v obecenstvu byli přítomni) vyzpěvující svérázný text. I tenhle song byl ozvláštněn jízdou Lindemanna na jakémsi zařízení připomínajícím podezřele protáhlou míchačku na beton (jasně, mělo to být to, co myslíte), z něhož chrlil na nešťastníky pod pódiem vodní pěnu. Celou scénu podtrhly chrliče konfet, vystřelující drobné papírky až ke stropu arény.
V následujících dvou vydupaných a vytleskaných přídavcích mimo jiné vyplul Flake v mezihře skvělého songu „Haifisch“ na svoji plavbu po moři vztyčených paží diváků a na samý závěr koncertu se objevil Lindemann-anděl s hořícími křídly, aby zapěl stařičký song „Engel“ v novém aranžmá. U každé jiné kapely, by míra nevkusu byla završena, ne tak u Rammstein. K nim to prostě patří. Není to trapas, je to prostě jen a jen legrace na kterou se čeká a pak dlouho vzpomíná.

Závěrem ještě pár technických detailů. Možná jde pro někoho o maličkost, ale na R+ se mi líbí jejich vpravdě germánská dochvilnost a celková organizace. Aréna byla otevřena na čas, proto nedošlo k nepříjemným tlačenicím a i celkově bylo dbáno na bezpečnost a pohodlí diváků. Na druhou stranu, kapela tentokráte nezvládla ozvučení arény a mnozí diváci, hlavně ti stojící v zadních řadách a sedící ve vyšších patrech, byli nepříjemně překvapeni absencí velkoplošných obrazovek. Tohle ovšem byla nepochybně daň pyrotechnice. Osobně si také vůbec nejsem jistá, zda jsem kdy v O2 aréně slyšela kvalitně nazvučený koncert jakékoliv tvrdší kapely. Ale tím Rammstein omlouvat nechci. Pouze místo 100 % dávám 70%.

foto:

http://flickr.com/photos/metalium/1738156/
www.facebook.com