Na rakovnickém náměstí se zrovna rozzářil vánoční symbol, stíny stromů se vlní lehkým vánkem a zpívají svou píseň kolemjdoucím jako vábničky: sem pojďte, sem! 
Kdo se nechal zvábit, dobře udělal. K mikrofonu přichází drobná postava s trochu zasmušilým výrazem. Tak jak? Ale zpod známé kšiltovky oči hrají úplně jinou, hrají rozpustile a chlapsky zvesela.

Takhle vypadal návrat Jiřího Stivína do královského města Rakovník po dvaceti letech. Dlouhá to doba. Doufám, že se tak nekřesťansky dlouhé čekání již nebude opakovat.
A doufají i jiní, nadšené publikum, které se spolu s tóny v rukou umělce probouzelo v slova s křídly motýlů, na nichž byli přítomní unášeni tu dolů do pekel, aby pak o to rychleji vzlétli nahoru až do oblak. Tak závratné melodie tu zněly.
Návraty do bezpečí na zem do říše slov smíchu umělec také bravurně zvládal. To když po tklivém tónu saxofonu zaznělo z jeho úst před dalším kusem: „A jak říkal Werich: Je to blbý, to se bude líbit.“, nebo na přání posluchačů hrál na dvě flétny zároveň a považte, nakonec i tzv. nosem. Publikum bouřilo smíchem. Během večera tak střídal um hudebního umělce s příjemně jemným českým humorem. Rytmy lidových nápěvů, vlastní vokální doprovod, hra na zapůjčenou flétnu, jež samotinká leží již mnoho let v místním baru, hra na vlastnoručně vyrobený nástroj ze záchodových trubek (mimochodem právě tu mistr použil při hudbě u českého filmu Jako jed) a spousta dalších zážitků, to byl tento večer.

Nemůžeme se tedy divit tomu, že jak se blížil závěr, sál ho pustit nechtěl a nechtěl. Vzal tedy do rukou příčnou flétnu se slovy: „Neberte to jako výsměch, ale zahraju nejhůř, jak to jen půjde.“ A začal flétnu „odstrojovat“ a hrát na každý kousek jejího těla. Ale jak úžasně!
I to Prší, prší… pršelo.

O přestávce jsem se zeptala, mimo jiné, na jaký nástroj hraje nejraději. Odpověď mě nepřekvapila, protože celý večer zněla. „Hraji nejraději na ten nástroj, co držím zrovna v ruce. To je jako se ženskejma…“


                              

_{Zdroj fotografií www.stivin.cz}