Její autorka
Jolana Matějková už má za sebou kromě scénářů a publicistických pořadů také monografie Borise Rösnera, Vladimíra Menšíka a Hugo Haase pro stejné nakladatelství. Nyní podstoupila nevděčnou úlohu - pokusila se ukázat jak Dietlovu osobnost, tak i jeho dílo a přitom oslabit některé panující názory druhu, že autor byl
"fenomén ve službách režimu" (ČT 24) či
"abnormálně šikovný kýčař" (Vladimír Just).
Postupně před čtenářem rozevírá mozaiku Dietlových lidských i uměleckých osudů a plně se přitom spoléhá na výpovědi jeho blízkých, kolegů a spolupracovníků. Začíná sice jeho skonem 29. června 1985 bezprostředně po tenisovém zápase, ale pak se již šňůra osudu odvíjí chronologicky od narození v chorvatském Záhřebu přes studia (špatný student z Brna, který později zkusil filozofii, aby nakonec absolvoval scénáristiku na pražské FAMU v roce 1956). Na jeho famáckou epizodu vzpomíná
Václav Vorlíček, který však s Dietlem přímo ve třídě neseděl. &Skoda, že autorka nevyužila i jiných výpovědí, třeba jeho spolužáků z dramaturgie (které vůbec nejmenuje). Podobně rychle se dostaneme k začátkům Jaroslava Dietla v tehdy novém médiu televizi, které se mu stalo osudem a pro nějž vytvořil svoje nejlepší práce. Ze vzpomínek připomenu třeba režiséra
Františka Filipa, který ocenil, jaký byl Dietl dříč, který denně psal 7 (někde se říká i více) stránek a
vše, co psal, "vonělo pravdivým životem". Přestože prvními pokusy neuspěl, nenechal se odradit. Byl k sobě tvrdý - jak v práci, tak i v osobním životě, kde musel překonávat tělesný handicap, a i přesto aktivně sportoval a v ničem se nešetřil.
Přes vylíčení rodinných poměrů se čtenář postupně dostane k tomu,
co Dietla nejvíce proslavilo - k televizním seriálům. Počínaje seriálem
ELI&SKA A JEJÍ ROD se v knize seznámíme s jeho nejlepšími díly, jejich vznikem a vše doplňují vzpomínky přímých účastníků. Ne všem je věnován stejný prostor - díla "poplatná režimu" jako
OKRES NA SEVERU, MUŽ NA RADNICI či ŽENA ZA PULTEM jsou zmíněna s otázkou, proč je Dietl psal nebo lépe řečeno, zda je musel psát. Odpověď je jistě složitá, ale jak kdosi zmiňuje,
Dietl byl idealista, nepsal o tom "jaké to je, ale jaké by to mělo být". Přitom i do těchto seriálů vnášel jednak humor, jednak jemné narážky, které divák rychle chápal. A napsat postavu "muže na radnici" či stranického funkcionáře tak, aby lidé neodešli znechuceni od televize, bylo mistrovství, za nímž se skrývá i jakási "tajná" kritika dobové totality - v době, kdy nikdo ani v nejmenším nevěřil, že by režim mohl zkolabovat,
dával Dietl lidem naději, že by náš svět mohl být lepší, pokud by všude byli lidé podobní jeho postavám a ne ti, s nimiž se dnes a denně setkávali.
Pochopitelně, že největší část knihy je zaměřena na
nejoblíbenější Dietlovy seriály od TŘÍ CHLAPŮ V CHALUPĚ až po NEMOCNICI NA KRAJI MĚSTA. Nejen o nich, ale i o dalších se dozvíme řadu zajímavostí a podrobností opět především z úst těch, kteří "byli u toho". &Skoda, že Jolana Matějková okruh vypovídajících lidí dosti zúžila a neuvedla i ukázky z dobových kritických ohlasů jak na dílo, tak i na samotného autora. Bylo by určitě zajímavé vědět komu a proč Dietl vadil. Co mi na knize také trochu vadí je nedostatek systematičnosti. V dlouhých výpovědích se často skočí od jednoho tématu k úplně jinému a klidně se pokračuje - např. v kapitole "Hráč Dietl" se vzpomíná jeho obliba mariáše (který s ním hráli třeba
Ivan Klíma, Dušan Hamšík či občas i Miloš Forman nebo Ladislav &Staidl) a skočí se na jeho bydlení a spolupráci s architektem
Janem Kaplickým. Jsou zde i časové neshody - píše se o šedesátých letech a o tom, že karty hrál také Milan Sládek. Vzápětí se ale dozvíme, že Sládek emigroval v roce 1948 do Kanady.
Zmíněna je i
Dietlova spoluúčast na filmech jako CESTA HLUBOKÝM LESEM, HRDINA MÁ STRACH, ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍ&S nebo TAJEMSTVÍ VELKÉHO VYPRAVĚČE. &Skoda, že se málo dozvídáme o jeho tvorbě dramatické (jen krátké citace z divadelních textů v záběru), byť podle Vladimíra Justa byl
"dramatik spíše podprůměrný", a také o tom, jaké nerealizované scénáře má ve svém archivu Národní filmový ústav. A rozplést by někdo měl už gordický uzel, který zmiňuje i hlavní představitelka
ŽENY ZA PULTEM Jiřina &Svorcová o fámě, že tuto roli dostala na přímý pokyn Vasila Bilaka, a že s původní představitelkou Janou Hlaváčovou byla už řada scén natočena.
Celou knihou osciluje otázka:
Byl Dietl umělcem nebo jen šikovným řemeslníkem? Čtenář si odpoví sám. Jisté je, že ve svém oboru ho hned tak někdo nepřekoná. Lucie Konášová říká:
"Navázat na Jaroslava Dietla je především pokus o skok přes hodně vysoko nasazenou laťku." Myslím, že v hodnocení milovaného autora Dietla má velký kus pravdy
Karel Smyczek, který říká:
"Je to zvláštní, že u některých seriálů či velkých projektů lidé vědí, kdo je režíroval, ne kdo je napsal. V případě Jaroslava Dietla vám řeknou, kdo je napsal, ne kdo je mistrně režíroval." Během četby se neodbytně vkrádají otázky, které hned v úvodu knihy pokládá Karel Smyczek, a které lze shrnout do jediné:
Jak by velký vypravěč Dietl zmapoval současný společenský a politický přerod a jak by reagoval na zcela jiné problémy, jimiž žijí diváci v této změněné době?
Nakladatelství XYZ věnovalo knize odpovídající pozornost. Možná, že pro větší přehlednost by si dlouhé citace zasloužily grafické odlišení od ostatního textu (kurzíva, jiný druh písma, odsazení či jiný trik grafika). Stejně tak bych uvítal kratší anotace u děl souhrnně uvedených v závěru.
Přes všechny zmíněné drobnosti je kniha záslužná a jistě si najde své čtenáře.
Foto: scena.cz a fdb.cz
Nazapomenutelný je Dietlův seriál NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA s Ladislavem Chudíkem jako primářem Sovou a Milošem Kopeckým jako doktorem &Strosmajerem.
Jolana Matějková: Jaroslav Dietl Tajemství vypravěče
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2009
obálka www.xyz-knihy.cz