Když jsem v den přednášky ujížděla do Prahy, byla jsem dychtivá, co nového se o futurismu (popravdě spíše o jediné známé futuristické české představitelce) dozvím. Na projekci mě přivítalo osobité logo – trojúhelník posazený zcela „pánsky“ s nápisem uvnitř - Rougena. A hned mě dostala.

Tak tedy: Růžena Zátková (1885-1923)
Krátký život, tak krátký, že musel být prožit ve znamení úprku jako u řady jí podobných, a jak ho žila! Lásky, sanatoria, umění a zase lásky, sanatoria,…
Narodila se na jihu Čech v Březí u Českých Budějovic, později se i se sestrou a rodiči přestěhovala do Prahy. Tam se osudově potkala s uměním, hodiny u piana střídala s kurzy i u A. Slavíčka. Všude svou krásou, ale i kresbami a malbami okouzlovala (prý i V. Nováka). Kde se poděla, bylo jí plno. Když jsem viděla její portrét, vůbec se nedivím, že se muži ptali, kde se ta příroda s kouzlem jejího jména sebrala.

V roce 1910 se vdává za carského důstojníka, který působil jako atašé v Římě. Tam se potkává se svou trvalou životní cestou – výtvarnem a futuristy. „Nálepku“ futuristické malířky jí už asi jen tak nikdo neodlepí, i když jde popravdě svou vlastní cestou. Vymyká se totiž jakémukoli zařazení, pracuje v paralelních proudech (souběžně realistické malby, abstrakce,…). A poznává i svou novou lásku (komunisticky zaměřeného novináře), rozvádí se ( 1911 ), ale štěstí ji nečeká. Nástup fašismu znamená pronásledování nejen manžela. Umění ji úzce sblíží s dalším mužem, chorvatským sochařem, díky němuž proniká do primitivismu starého umění, zejména Etrusků. Snad už tady si uvědomuje, že futurismus jí nebude nikdy stačit, bude za ní pokulhávat, občas si s ní pohraje, ale ona stejně půjde svou cestou. V této době vytvoří známé „Beranidlo“ (1915/16) – prostorový objekt vycházející ze snahy vyjádřit zvuk, bušení, tepot světa a jeho principů s protiklady ticha, prázdna. Mísí materiál (kov, kůži, sklo, celulózu), živočišné ornamentální tvary ve jménu obsažení všeho kolem nás.

Ojediněle mezi futuristy dál ve své tvorbě využívá téma vnitřní struktury rostlin, ale i tehdy oblíbeného ornamentu. Účastní se spiritualistických seancí, kde tvoří automatické kresby vyjadřující podstatu osob, které zná, a maluje svoje „Duševní stavy“. Těmi mě učarovala. To, co je slovy velice těžce vyjádřitelné – úzkost, přátelství, extáze,… zcela bravurně ve svých malbách vykouzlila.

Ale přichází rok 1916. Kvůli podezření na tuberkulózu odjíždí do sanatoria ve &Svýcarsku. Přichází, pro ni dosud nepoznaná, samota. Zde začíná pracovat na ilustracích, ve kterých se vrací k samotným kořenům lidstva. Z biblických motivů, určitě ne náhodou, zpracovává příběh krále Davida. Láskyplně a něžně, jak jen to dokáže žena. Vzniknou překrásné listy s českými texty a originálními ilustracemi (jen lituji, že nemohu mít alespoň jeden z nich doma) – „Život krále Davida“. Dochovalo se jich pouze 13, ilustrace jsou tvořeny jakoby kolážemi vnitřních fantazijních světů, pokračuje v neuvěřitelné abstrakci.

V roce 1919 se vrací zpět do Itálie, ale její zdraví je již podlomeno. Snad právě proto maluje své „Světelné malby“. Téma - živly. Jedná se o prostorové obrazy, ve kterých uplatňuje kotoučem otáčivý princip, čímž vytváří dynamiku. Tu podtrhuje navíc i vrstvením materiálu. Prostor je tak celý obsažen, nic neunikne.

Silné přátelství s Marinettim jí pomáhá nejen duševně, pořádá pro ni v Římě samostatné výstavy, v tehdejší době pro malířku věc zcela ojedinělá, ona maluje jeho portréty. V nich opakuje motiv typického víru, ze kterého se vyjevuje obličej básníka „bez kadeří s futuristicky elektrizující pleší“.

V roce 1923 se má konečně objevit její dílo i nás doma v Praze, ale toho se už bohužel nedožije. Umírá ve švýcarském sanatoriu a umírá sama.
Tohle je tedy příběh krásné ženy, malířky. Příběh silný nejen tím, co prožila, ale i jak tvořila. Byť krátký, byl životem plným a nevyšel naplano.

A abych zakončila v optimistickém duchu, podotýkám, že v roce 2011 k nám do Prahy Růžena Zátková zavítá. Poprvé, ale ne snad naposledy. V Konírně Pražského hradu už se dojednává její výstava!


                                   

_{Zdroj obrázků www.fridamagazine.it}