V prostorách galerie najdete díla jedenadvaceti umělkyň různých národností, které spojeny námětem vytvořily souznění samotného ženského principu. Vkročením do výstavních prostor jste pohlceni dojmy, jež osloví a doslova zvábí všechny smysly. Vidíte, slyšíte, můžete nahmatat, cítit vůni vody z moře, zbývá už jen ochutnat.
Ochutnejme tedy alespoň trošku společně. 


                        
Ulrike Rosenbach – „Mandala   celého lidstva“ 2007 ( video 9 min )
Přítmí, naléhavý lidský šepot odkudsi z dáli zní archetypálně primitivně. Nerozumím, přesto chápu, vyzývá. Pohledem sklouznu na plátno, kde probíhá projekce. Voda, prastarý živel spojený s námi se všemi, odtud pocházíme. Ani tmavá hlubina, ani průzračný křišťál. Je v neustálém pohybu, otáčí se, jiskří na stříbřité hladině. Tu chvílemi více či méně zčeří mlhovina, posléze hladinu i zakryje, aby pak odhalila své tajemství – symbol pramáti země, kostru hada připomínající ženskou pohanu ze zahrady v Edenu. Počátek všeho. Aby mohlo přijít nové, musí umřít staré. Ty hlasy po tom volají zcela jasně. Slyšíte je? 



                                     
Běla Kolářová – „Spirála života“ 1990 ( asambláž úlomků vaječných skořepin )
Na barevném pozadí reprodukce je spirála vycházející z naměstnané energie, jenom vyhrknout. Jako těsně před Smetným dnem. Energie uvolňující se zatím postupně a zdánlivě pravidelně. Tančíme-li s ní, vidíme její neposlušnost. Uzavřena do rámu však nic nezmůže. Na jak dlouho, proč? Snad aby mohla nazpět. A celý kolotoč může pokračovat, zrození, vývoj, návrat. A rozumíme Michelangelovu Stvoření světa i pohledu H. Rousseaua. 

   
  
                                      
Monika Weiss – „Bílý pohár“ 2004 ( prostorový objekt - polypropylen, skelná vata, voda, projekce )
Nádhera! Bílá fontána v kubistickém duchu, či pohár z mramoru, který láká – pij! Co skrývá, slyšíme. Zurčí voda, chvílemi vře, někdo ji nabírá, šeptá, láká – přistupte!
Na dně průzračná voda, mistrné lůno, bezpečí každého z nás – tak pijme! Moci tak zažít ještě jednou to, co jen jednou můžeme, jednou jen a víckrát ne! Jak závidíme ženě tam dole, schoulena spokojeně si plyne, ponořena do sebe, aby procitnula a obohacena, posílena žila dál. 



                                                
Sigalit Landau – „Mrtvé moře“ 2005 ( video 11 min,39 s )
Moře jemně čeřené vlnami jako z hedvábí, ticho, klid, samota, nic. Tu najednou přeruší shluk melounů navléknutých jako hrášky korálků vírem unášených v živoucí spirálu. A najednou mezi korálky zavěšena žena, nechává se unášet, bílé křivky podél zeleně se potkají s krvavě zbarvenou dužinou melounů vyhřezlých jako kusy těla. Krvácivé ženství, poskvrna, bez které by nic nebylo. A tak ona mezi korálky života čeká, větřík jemně jí vlasy rozechvívá tak, jako předtím tu hladinu. A osud s korálky jí odměřuje zdejší bytí, odvíjí, ze života ukrajuje. 



                                               
Cornelia Renz – „Vznik a konec světa“ 2009 ( barevná tužka na plexisklu a pěně ) Růžový výron ženského pohlaví do nitra černé země, nad tím tři nahé ženy v klínu s falickým symbolem, v souboji. Smutně násilném. Konec lásky, ztráta potřeby toho druhého, pobořená přirozenost, tak je ukázaný dnešní svět. 



                                                
Sigalit Landau – „Narcisus“
2007 ( bronz, socha )
Nevěřícný údiv ženy v pokleku při pohledu do své tváře ( asi takhle nějak by mohl vypadat můj pohled do zrcadla ráno ). Ale bez sebelichocení, neboť i narcis ( a právě ten ) o sobě nejvíc pochybuje. Tahle bronzová socha nepostrádá vtip.

Mé postřehy ze silných dojmů by mohly pokračovat, ale není nad to si na všechno a sami pořádně sáhnout. Opravdu nebudete litovat!

^{Foto: autorka článku}