Začne-li se rozpouštět i jistota existence mě, jako čtenáře, stejně jako díla samotného, v tomto případě zosobněného knihou stojící na pokraji knižních definic, mohu prohlásit, že stojím v Beckettově světě. Světě odmítající děj, čas i prostor. Sáhla jsem rovnou jako hladové dítě po vrcholu, zavrhující schody, které k němu vedou. Z touhy po oproštění. Vždyť Nepojmenovatelný již není románem. Jediný vývoj, kterého se můžeme zachytit, je v uvažování bytosti, která pochybuje o bytí jako takovém, tone ve vzpomínkách, aby je zapudila se stejnou nicotností, s jakou překonává lingvistickou kulturu. Ano, domnívám se, že stojí-li naše civilizace na vývoji od kultury mimetické k lingvistické, dělá Beckett krůček ještě o kousek dál. Snad ke kultuře filozofické? Kultuře myšlenky místo slova?

Hrdina podobně jako v pohádce o Chytré horákyni žije-nežije, existuje-neexistuje. Kým je? Sám neví. Monolog na úrovni proudu myšlenek jen místy přerušuje jemný závan (možná) skutečného světa. I zde potkáme postavy z již napsaných děl, ale ty jen míjejí hrdinu jako mrtvé stíny, které možná zahlédne, možná ne. Pozorujeme Mahooda (dříve Basila) a Worma. Jsou duchem? Mají či má tělo? A pokud ano, ví o něm vůbec? Snad. Nasvědčovalo by to mu i líčení, že „…tělesná zchátralost by tomu nasvědčovala. Svou nohu jsem mohl zanechat někde v Tichém oceánu…“ či „schován pod plachtou jsem poznal dobrodiní slz“ a aby se mohl všeho v neustále měnícím se světě vzdát, neváhá říkat, že „budu vším, co si pro mě vymyslí“. Pravdou se však jeví, že vodítko k přijmutí textu nesmíme hledat skrze zaběhnuté postupy interpretace. Vždyť nač rozebírat dílo, jež nemá konce ni začátku, postav ani děje a to málo, co do dějovosti zabředá, můžeme vložit takřka kamkoliv? Ne, Beckettovo dílo není jako stavebnice. Beckettovo dílo je jako sklo. Amorfní, čisté, pevné, všude stejné a neměnné v očích lidí, ale přesto neustále v pohybu. Ne nadarmo končí větou „…musím pokračovat, nemohu pokračovat, budu pokračovat.“

Z Nepojmenovatelného ční pařáty zavánějící tlející depresí, hnilobou dávných křivd i těl rozkládajících se v hrobě, aby konečně opustili svět se vším všudy. Jenže zároveň nemáte nos, kterým puch smrti ucítíte, nemáte srdce, které vás při pohledu na zmar zabolí a máte jen matnou vzpomínku toho, čím jste možná kdysi byli. Pochytil-li někdo v předchozích dílech děj a prostředí, zde na něj může rovnou zapomenout. Ale jak naznačuji dříve, ne tak docela. Hrdina nás totiž zpočátku provází krůček po krůčku existenciálním odcizením, úměrně s autorským přiléváním abstrakce na každou další stránku. Místy se však ve vzpomínkách, které již ani nepovažuje za své, vrací k rodině. Zbytečně. Nebylo by snad lepší sehrát hrdinu na naprosté revoluční nótě abstrakce? Kdo však dnes může soudit, zdali se právě k takovému počinu Beckett nechystal? Poslední díl. Skutečně poslední, již zcela abstraktní. Nepřečetl by jej každý, nebyl by románem, knihou jen v souzení hmotného světa. Ale tomu Beckett příliš pozornosti nevěnoval. Nešlo by o knihu, možná ani o dílo. Jak by se jmenovalo? Už pravděpodobně nijak…

_{BECKETT, Samuel : Nepojmenovatelný
Vydalo nakladatelství Argo, ISBN 80-7203-079-5
Ikonka: www kosmas.cz}