Sepultura, zjevení z Amazonie
02.01.2010
Jaromír Komorous
Hudba
Trek za hranice všedních dnů. Jdete amazonským pralesem. Možná dokonce všudypřítomné zelenkavé přítmí. V horních patrech křik tajemných ptáků. Ve spodních, skoro neprůchodných partiích lámání přízemního porostu. Nebojíte se nikdy a nikoho, tak odhodlaně rozhrnujete listí. Je tam. Sepultura, Brasil na tajném pikniku. Znáte její hudbu?
Nejznámější kapela svého žánru pocházející z Brazílie v posledních dvaceti let minulého století. Kapela, která má do Čech čím dál blíž. A důkaz, že metal rock má pořád vývin. Samotná kapela vznikla v roce 1984. Bratři Cavalerové, kytarista Jairo Guedez a basskytarista Paulo Jr. Následující rok vyšlo první album kapely nazvané
Morbid Visions. Po vydání Morbid Visions kapelu opustil Jairo Guedez a na jeho místo nastoupil Andreas Kisser. V roce 1987 vyšlo druhé album Sepultury pojmenované
Schizophrenia. A svět si jich všiml.
První jejich album jsme přešli s neutrálním „zajímavé“. Až Schizophrenia nás dostala na záda. Sešlo se v ní tolik nového, že přišlo všem přirozené, že jejich LP se otáčelo po disku snad každého, komu tahle muzika nebyla příliš vzdálená. Severní Amerika byla jasná. Přes šíji, spojující obě Ameriky, tedy přes Carlose Santanu z Mexika, se dostáváme do dalšího světadílu. Tam hory, jihoameričtí indiáni a fotbal. Jenže taky muzika s nevídaným drajvem.
Přišel rok 1993 a dle mého jedno z jejich nejlepších alb
Chaos A.D. Hit mezi fanoušky metalové hudby, poprvé v jejich hudbě punk. Jenže zdaleka ne jejich poslední slovo. V roce 1996 další album
Roots. Hrají hlavně trash a death, dnes nejvíc groove. S nezaměnitelným soundem. Ale před koncertem na festivalu v Dooningtownu to balí Max Cavalero. Zaprvé měl své sólové ambice, zadruhé, což bylo v té chvíli daleko podstatnější, dostal hlášku, že syn měl vážnou autonehodu. A do kapely přišel
Derrick Green. Američan. Jestli někdo pasuje do pralesa nejvíc ze všech, pak on. Ohromná postava, ohromná síla hlasu.
Derrick Green
Jejich první koncert v zemi v roce 2006 v Tesla Aréně v Praze mi utekl. Ne ale patnácti tisícům diváků. Skoro před rokem v plzeňské &Seříkovce už jsem je nepropásl. A všiml jsem si veliké změny. Stadiónový sound má něco do sebe, o tom žádná. Ale vracíme se pokorně do sálů, všímáte si? Vidět jak cáká pot ze zpěváka, protože jeho nasazení pozoruji z dvou metrů, slyšet a koukat na kytarové riffy, které jsou ty samé, jako toho chlápka na desce a z druhé strany si z pódia plácnout s fanouškem pod ním je maso, které uvítá muzikant i posluchač. Sepultura k nám přilnula nevídaně. Letos ji uslyšíme čtyřikrát. Tři koncerty odehrají jako součást jakéhosi miniturné, počtvrté vystoupí festivalově na Brutal Assault v Jaroměři v bývalé pevnosti Josefov. Brazílie nemusí mít jen vyhlášené fotbalové šutery. A my zkreslenou představu, že muzika se dá dělat jen nad rovníkem. Sepultura je z Belo Horizonte. Ale když to rozbalí, každému je to vlastně jedno. To je prima, ne? Zdroj fotografie www.taringa.net