Ale nás bude zajímat až další nájemník, mladý šlechtic Josef Mladota ze Solopysk.
Za jeho pobytu zpočátku dům jenom rozkvétal. Sousedil s překrásnou zahradou, přes kterou se procházelo do kostela svatého Jana Nepomuckého Na Skalce. Ve studni zurčela voda a často odtud bylo slýchat veselé štěbetání pražských panen, jež sem zavítaly ukrýt se před žhnoucími paprsky léta.

Mladý pan Josef ze Solopysk byl náruživým milovníkem střelby z luku, šermu, ale oblíbil si i alchymii. Často svými kousky bavil až do rána hosty, kteří u něho popíjeli a veselili se. Prý utrácel nemalé jmění za součástky různých přístrojů, které pak s oblibou sám sestavoval. Nejinak tomu mělo být i onoho večera, když táhl omámený vínem potemnělou Prahou se džbánkem nedopitého moku. Tu se v okně jeho domu těsně pod střechou objevilo slabé světélko a v něm ozářena zasvítila silueta neznámého děvčete. Mladý šlechtic rychle opustil veselou společnost a téměř jako ve snu šel za tím přísvitem. Došel až do podkroví, dveře potichu pootevřel, ale nic. Jen měsíční svit jako stříbrné nitky protkával samotu. A další den totéž. Po týdnu marného blouznění vyhledal pomoc v temnu. Pomocí zaklínacích formulí a příslibu své duše lákal bez ustání satana z podsvětí. A vskutku, on objevil se. Ale jinak, nežli bychom čekali. Zahalen v roušce tmy prozrazovala jeho přítomnost jen sirná aura vycházející z temného kouta podkrovního pokoje, kde mladý pán čekal. A dočkal se, čeho? To bohužel nevíme. Prý jen sladké volání po nevěstě se ozývalo kolem půlnoci, hrůzný řev trpícího šílenstvím a pak hluboké ticho a nikdo o něm už nikdy neslyšel. Od té doby se tomuto domu šťastný smích vyhýbal. Našel-li se nový kupec, po první noci rychle zmizel. Beze slov vysvětlování. A tak dům pustne a chátrá. Květiny na zahradě dávno umořil pýr, cestička do kostela zarostla, dveře zrezivěly.

                                            Bylo to v tomto okně?

Tolik má fantazie z oříšků královny Mab a nyní k pověstem , jak je zapsal Alois Jirásek.
Dostáváme se do doby, kdy byl náš dům po dobách náruživého života již jako mrtvý a opředený chmurami. Jeho vrata ztěžkla, zahalily je pavučiny. Bylo to místo proklaté kouzly bývalého nájemníka – doktora v alchymii Fausta. Kdysi tolik bažil po nadpozemské moci, že se pro ni upsal ďáblu. Ten ho na oplátku naučil tajům kouzel, prý oživoval mrtvé či přeměnil hroudu bláta ve zlato. Když přišel čas, kdy měl na oplátku platit svou duší, pochopitelně se mu vůbec nechtělo. Z marného souboje zůstala jen díra ve stropě, kterou si ho odnesl ďábel. A od té doby zde neklidný duch Fausta straší, nemá pokoje.
A tak tu dlouho nikdo nebydlil. Až sychravý nečas jednoho podzimního večera přivedl do těchto míst prokřehlého studenta a dvířka domu povolila. Venku sílil déšť a vítr, a tak mladík stydlivě vstoupil, usedl do starého křesla a spal až do rána. Teprve potom, když obhlížel místo svého odpočinku, přišel do ložnice, kde ve stropě spatřil zlověstnou díru, do níž vedly staré dřevěné schody. Jakmile na ně vstoupil, ozval se šramot a ony zmizely. Slehla se nad nimi zem. Pak se znovu objevily právě ve chvíli, kdy po nich chtěl sestoupit zpátky. Dole v předsíni spatřil sochu mladého chlapce. Jak k ní student přistoupil, obživla a jala se bubnovat na buben, jež jí visel přes ramena. Vylekaný student chvátal do průjezdu a pak na zahradu. Ale tam bylo teskno, vrátil se a socha byla sochou. Vešel do prostorné jizby, kde mezi různými nádobami na dřevěném stole v talíři zářil stříbrný tolar. Po krátkém zaváhání si jej vzal a ve městě za jen to nejnutnější k obživě vyměnil. A večer se vrátil. Prospal v křesle opět celou noc a ráno našel na stole další tolar. A tak to šlo po několik týdnů. Sám se v bohatého studenta proměnil. Zapomněl na skromnost a pracovati se mu nechtělo. Zpustl, začal hýřit a pít. I chvástal se před svými opilými druhy, že donutí nadpozemské síly, aby mu sloužily. Otevřel vrata do domu, ta se za ním zavřela a již ho nikdy nespatřili. Jenom kolem otvoru ve stropě uviděli ti, co jej hledali, prolitou novou krev.


                                          
Tolik asi nejznámější pověsti, které se váží k Faustovu domu, ale mě daleko více nadchla ta, jež je v Kolárově románu Pekla zplozenci.
Podle ní perverzní Ital Scotto, oblíbenec císaře Rudolfa II., nechal rozčtvrtit mladého Viléma, jeho údy vložil pak do pece a zaklínáním se snažil, aby se mezi plameny Vilém spojil s nesmrtelnou Sempiternou. Když se mág vzdálil, Vilém došel ke své milence, která nehybně ležela na plamenné pohovce. Náhle se Sempiterna pohnula a Vilém uviděl, že má pod parukou holou lebku ze dřeva, vztahuje k němu ruce a hýbe se jenom tehdy, když natáhne její strojovou duši klíčkem. Rozzuřený Vilém vylétl z výhně, rozbil vše v laboratoři a snažil se najít černokněžníka, který mu namísto slibované nesmrtelné krásky dal jenom dřevěnou loutku. Nikoho však nenalezl, a tak prchá za strašlivého vrzání a skřípění nýtů, koleček a pružin i se Sempiternou do Faustova domu. Za úplňku je toto hlomození prý i dnes možno slýchat!

Asi muselo přejít dosti let, nežli se do tohoto domu navrátil opravdový život. Živě si představuji, jak vykuřovali ďábla, aby spokojenosti došli a mohli zde bez obav bydlit. V každém případě se můžeme veselit. Náš dům stále žije. Dokonce lze vstoupit.
Kam? Dnes například do lékárny, která nám tu všem již po delší dobu slouží.

                                    Faustův dům čp. 40/502 v současnosti


A kde se potkáme příště? Nechejte se překvapit! Prozradím jen tolik, že nepůjdeme daleko.


( foto autorka )