Působivý interiér, skvělá akustika, monumentální varhany. A „nažhavený“ orchestr…

Už zvolený program naplnil přítomnou posluchačskou obec příjemným rozechvěním. Otevřít koncert s Mozartovou hudbou předehrou k opeře Figarova svatba je v Praze snad kultovní záležitost. Hudba hravá, ve finále až rozjásaná, s happyendem, k citovému prožití stvořená. A pak Exsultate, moteto pro soprán a orchestr. Mladá Danielle poprvé za večer na scéně. Cejlonská žhavost a přesýpací holandské písky v rukou. Krásné děditství po předcích.

Danielle de Niese je majitelkou cituplného hlasu s překvapující silou. O rozsahu nemluvě. Při její dívčí mladosti je možné utrousit klasickou glosu: „Kde se to v té holce bere?“ No, bere. Její přechody z plného fortissima do pianissima jsou přímo ohromující a konkrétně v Exsultate jich užila hodně. Mozart uměl, při své invenci, sloužit hlasu. Strhující hlasové finále v každé skladbě. Nezadržitelné. Dokonalé „nevyditelné“ dýchání. Nadstandardní jevištní koketerie, v níž se zrcadlí hojnost vystupování na renomovaných scénách po celém světě. Jmenujme aspoň Metropolitní operu v New Yorku a Pařížskou operu či Nizozemskou.

Samotné těleso Pražské komorní filharmonie excelovalo v předvedení Symfonie č.32 G dur. Výbušnost, naléhavost. Zřetelně cítíš Hrůšovo vedení skladbou a zrozenou monolitnost jemu svěřeného hudebního tělesa. Dle mého nejsilnější dirigentská prezentace večera. Bravo! Picikato houslí, jejich nástup až po závěrečnou erupci celého orchestru slyším doteď.

V druhé polovině koncert gradoval. Idomeneo. Cosi fan tutte. Bella mia fiamma, addio! Triumf krásné sopranistky, doprovodného tělesa i Jakuba Hrůši, triumf (kolikátý už) Wolfganga Amadea Mozarta. Asi je na čase uvést další glosu zachycenou v publiku: „Ta si s nima dělá,co chce.“ Ano, vypadalo to tak. Jenže to má jeden posun. Síla sálala z celého jeviště a tak si myslím, že ta glosa měla znít spíše: „Ti si s námi dělali, co chtěli.“

                                      

_{Zdroj fotografií www.bgSu.edu; www.thisislon.co.uk}