Děj této inscenace netřeba představovat, neboť jej čtenář zná z původního českého filmu 60. let, který vznikl na námět povídky spisovatele Jana Procházky. Filmovou podobu mu dal významný český filmový režisér Karel Kachyňa, ale ve své době skončil v trezoru, a tak jej oči diváka spatřily až po listopadu 1989. Co vedlo současné divadlo mladých herců k tomu, že sáhli zrovna po tomto tématu? Především nadčasovost témat a spoluzodpovědnost nad tím varovat a ukazovat, co by mohlo být, kdyby…

Sám představitel Ludvíka – Milan Enčev o své roli a hře vůbec říká: „Postava Ludvíka je psaná pro třicetiletého muže, takže je mi tímto blízká. Historie, a obzvlášť této doby, je mým koníčkem, a proto nebylo těžké vtělit se do těchto let. Kromě toho takových Ludvíků vidíme kolem sebe dnes a denně… Prototypem pro tuto roli mi byl po jednom televizním rozhovoru Jiří Paroubek. Ale touha po moci a paranoia nejsou vlastní bohužel pouze tomuto politikovi. Navíc pod vedením režiséra Lukáše Buriana a vedle zkušené herecké kolegyně Kateřiny Pindajové se mi hrálo skvěle. Pomohly mi i mé životní zkušenosti. Všechny ty manželské „rafačky“ jsem si na vlastní kůži prožil. Když bych se měl vyjádřit k tomu, zda bych Ludvíka odsoudil, musím říci na rovinu, že ne. Já sám jsem se do stejné situace naštěstí nikdy nedostal a v té době nežil. Rozhodně však odsuzuji tehdejší společnost jako takovou. A to je i jeden z důvodů, proč jsme po této hře sáhli.“

Jako divadelní hra bylo UCHO uvolněno teprve před třemi měsíci a pro divadlo scénář upravila Lenka Procházková (dcera J. Procházky).
 
A jak se mladým hercům i režisérovi divadelní představení vydařilo? Na výtečnou. Všechny významy v jejich podání vyzněly naprosto přirozeně, důvěryhodně. Fyzické nasazení po půl druhé hodině neustoupilo, herecké výkony gradovaly a publikum jim věřilo. Navíc vše doplňovala jednoduchá, ale účelná scéna, kde měla významnou roli hra stínů. Strach – paranoia tak opravdu přišla a my diváci v ní byli. Zajímavé bylo i využití projekce v samotném závěru, jež přiblížilo herce ještě blíž k našemu dosahu, a i my, diváci, jako bychom najednou na scéně žili. Avšak stupňování neustalo, v pravou chvíli nastoupila hudba. Drsná, nekompromisní elektronická kytara, jež rvala uši a nutila zavřít oči, nic neposlouchat, nemluvit, nebýt viděn, slyšen, vždyť UCHO JE V&SUDE TADY!


Vřele doporučuji tuto hru navštívit. Příležitost máte brzy, 23.2.2010 v Divadle Pod Palmovkou.

UCHO
Scénář: Lenka Procházková
Režie: Lukáš Burian
Scéna a kostýmy: Alžběta Hanzlová
Hudba: Milan Matoušek
Anna: Kateřina Pindejová
Ludvík: Milan Enčev
Muž: David Steigerwald nebo Lukáš Burian
Muž s kytarou: Milan Matoušek