Mág nebo literární šaman?
26.01.2010
Jaromír Komorous
Literatura
Ať jedno nebo druhé, či dokonce obojí, Paulo Coelho je tak označován oprávněně. V Rio de Janeiro se nenarodil větší kouzelník s „obyčejnou magičností“ a brazilská literatura neměla většího vymítače ďábla negramotnosti z tisíců analfabetů pláží Copacabany i vnitrozemí.
V žádném případě se nejedná o spisovatele pro snobskou smetánku a intelektuály sešněrované vlastní neschopností zabývat se ještě něčím jiným než stále jen sebou samým. Paulo Coelho si čtenáře přičaroval jednoduchým sdělením, pochopitelným pro širokou čtenářskou obec, čistým stylem, zbaveným kudrlinek a zbytečných metafor. Řadu literárních kritiků rozohní produkované myšlenky, nikterak originální, ale světem jaksi už opomíjené. Toho si čtenář všimne. Vznikají kalkulace o metodě literárního populismu. Co to obnáší? Úspěch u miliónů četbychtivých smrtelníků po celém světě, jimž není cizí cit a porozumění se sobě rovnými napříč zeměpisnými pásmy.
100 miliónů knih. Úchvatné číslo. Filozofie a témata jeho svazků vyjadřují tužby čtenářů, hledajících cesty k pochopení světa.
Z autora rockových písní spisovatelem světového formátu. Málokterý takový se může pochlubit konstatováním, že pro touhu psát byl třikrát poslán do psychiatrické léčebny.
Světovou proslulost si získal novelou
Alchymista. Přináší poselství, v které jsme věřili jako malí a které jsme odložili během své cesty životem.
Říká, že se nesmíme bát jít za snem. Příběh prostý až bolí, bohatý hlubokými myšlenkami. Na ploše pouhých stočtyřiceti stran rozehrál Coelho velkou hru o uvědomění si sebe sama na platformě dění v okolním světě. Kniha donutí každého zastavit a své rozběhlé nohy zarazit patičkami do země. A provést vnitřní inventuru svého bytí. Ale jen na chvíli. Život upaluje dál a koukat na něj z okna se nenosí ani v Brazilcově literatuře. Zdánlivě osobní prožitky jej spojují s jeho čtenáři.
Slyšel jsem, že Paulo Coelho píše pořád jednu knihu. Možná ano. V rukou se mi v krátkém čase objevila ta s titulem
Veronika se rozhodla zemřít. Myšlenky téměř shodné, jen expozice románu je jiná. Zkuste žít s vědomím, že váš čas je vyměřen týdnem. Je jedno, že se to dozvíte ústy ošetřujícího doktora v psychiatrické léčebně a že jste se právě probrali z komatu, do kterého jste upadli sebezničující dávkou léků. Veronika se snaží ve svém zbývajícím čase udělat vše, co by jinak asi zmeškala. A život se jí začíná líbit. Po uplynutí svého limitu života se ale probouzí a zjišťuje, že doktor na ní v rámci terapie předvedenou etudu aplikoval schválně, aby ji probral ze sebevražedné letargie, ve které vězela po uši.
Shrnuto, podtrženo, číst Coelhovu prózu je přínosné. Jít za svým snem zvolil za ústřední téma svého života. Že je jeho smýšlení spíš levicové je v tomto medailónku nepodstatné, ale zato rozhodující pro jeho návštěvu Prahy v roce 1981. U člověka, který stál u zrodu brazilského rocku, to sice překvapuje, ale jeho pozici humanisty lze teď rozumět daleko víc. Na adresu všech těch lidí si vždy říkám, že být humanistou v Americe, třeba Jižní, je podhoubí pro tvůrčí činnost jak hrom. Střední Evropa dokázala být jiná. O tom Paulo Coelho nemusí mít potuchy. Nebo má. Ale co s tím? Coelho si s tím vrásky nedělá. 11 vydaných románových titulů a suverénně nejprodávanější autor beletrie na světě. Próza rodící se v Jižní Americe má dnes statut nejčtenějších knih zeměkoule. Ostatní autoři mají o čem přemýšlet. A my co číst.
titulka www.coelho.cz