Už z dálky je slyšet lomození, řev rozvášněného davu dychtícího po krvi a lidském utrpení. A já, schoulená, hledám úkryt. Dobře vím, jak by to dopadlo, padnout jim teď do rukou. Snad by mi mohl pomoci sv. Ignác, vždyť kde jinde najít útěchu, nežli ve stánku božím, když ten můj pravý zrovna teď… Z posledních sil se ukrývám za starým akátem. Stojí tu snad tisíc let. Už můj otec vyprávěl, jak pod ním stávali žebráci s napřaženou rukou a dychtili po sebemenším utrouseném vyslyšení. A zvony vyzvánějí jako na poplach. Ach ne, naše posvátná půda je v zajetí plamenů! Olizují ji ze všech stran a lidské bestie se kolem naparují s pocitem silného zadostiučinění. Bože, zač trestáš? Slyším nářek, prosby mučených, dusící se vzlyky lidí tam zezdola. Tam, kde jsem snad měla i raději být. Než tohle vidět, tomuhle naslouchat. A kdo mi zůstal? Jenom stín zbyl z naděje, ale touha po obnaženém životě našeptává :"Tady zůstaň! Tohle přežiješ!“
Roku 1382 byla v Praze založena pod ochranou samotného krále Václava IV. společnost OBRUČ neboli BRATRSTVO BOŽÍHO TĚLA ( ve znamení měla symboly obruče s kladivem visícím uprostřed ). V Čechách je považována dodnes za první doložené tajné společenství. Součástí života v tomto bratrstvu byly i neveřejné rituály, spekuluje se i o možné návaznosti na řád templářů. Velkým příznivcem byl již zmiňovaný Václav IV., členy byli přední zámožní měšťané ( i samotný stavitel Petr Parléř ) a jejich cílem bylo mimo jiné vystavět v centru Dobytčího trhu ( dnešní Karlovo náměstí) pražskou kapli Božího těla a Krve Kristovy. Vznikla tak překrásná dominanta gotického Nového Města, tvořící i geometrický střed tehdejších kostelů. Kaple byla roku 1416 vysvěcena a i přes odpor Vatikánu v ní český panovník povolil tzv. podobojí, přijímat krev i tělo Kristovo. Kaple se tak stala centrem reformačních kázání, v 17. století byla i útočištěm pro prchající kalvinisty z okolních zemí, zejména z Německa.
Vidím to jako ve snu. Mrazí mě. Co z naší kaple zbylo? A bezbožní psi svou hru dovádějí až do konce. Nenechají nic náhodě, navždy má být zapomenuto. I rozvaliny jim překážejí. Odvážejí je, kámen po kameni. Naslouchám jejich smíchu, jak divoce dovádějí při popěvku! Kam vše vezou? Na stavbu jakéhosi mostu, beze jména, prach jsi a v prach se obrátíš!
Kaple Božího těla byla v roce 1784 úplně zničena. Nejdříve podpálena a potom vše, co z ní zůstalo, muselo zmizet. Údajně však bylo jejích kamenných kvádrů použito k výstavbě a opravám staveb v samotné Praze. A tak nám kus toho skvostu přeci jenom zůstalo. Vypráví se, že i na Karlově mostě byly při opravě tyto kameny použity. Zůstaly tedy s námi, nepoznány, na věky.