Tato nepochybně feministická literatura dává nahlédnout do myšlenek ženy, jež se cítí nedoceněná, nevyužitá či dokonce zneužitá (k domácím pracem). Zkrátka dělá doma hospodyni a služku, zatímco manžel se věnuje naplno svému povolání a dokonce své milence. Hera Lindová tuto ženskou kritiku však pojala s vtipem a lehkostí, takže se tu nejedná o ublížené fňukání chudinky, nýbrž o odhodlání bojovnice, která se rozhodla přijímat jen takové muže, kteří se k ženě nestaví jako k otrokovi. Sama se domácích prací zbaví najmutím pomocnice.

Poprvé v životě jsem prožívala něco, co si muži osobují jako naprostou samozřejmost: najdou si ženu, aby se jim starala o děti, žehlila jim košile, zvedala za ně telefon, vařila jim a vůbec za ně vyřizovala všechny otravné každodenní záležitosti.

Zdá se nesmírně logické, že v Německu, kde neustále ubývá svateb a naopak přibývá svobodných matek, vyvolala kniha tohoto charakteru poprask a spisovatelka Hera Lindová tu patří mezi autorky tak úspěšné, že u nás bývá srovnávána s Vieweghem či Pawlowskou. Nejsem si však jistá, že takovou pompézní odezvu sklízí v našich poměrech. Nejen že se u nás mnohem více věří na manželství z lásky, naopak jsme mnohem skeptičtější k rychlé kariéře. Pompézní úspěch hlavní hrdiny Franzisky, připomínající start rakety, nám v Čechách musí zákonitě připadat jako nedostižný americký sen.

„Franko,“ zahájil pan Müller-Schmieke rozhovor, „vy jste napsala bestseller.“
Takže mu to ta milá paní produkční přece jen stačila říct. Fajn.
„Bez manželských okovů,“ řekla jsem a ukázala svůj román na kameru.

Za slabinu románu Superžena považuji na dnešní poměry až rozvleklé vyprávění (Victoru Hugovi by ale jistě přišlo zkratkovité) a dostatečně nepropracovanou psychologii postav. Zcela nereálně působí jedna z těch hlavních, právník Enno, který je ambiciózním panicem ve středních letech, přitažlivým mužem na samém vrcholu, který dosud nenašel tu pravou a spatří ji zrovna ve Franzisce, o niž se stará lépe než o vzácnou květinu. Franziska ho přitom vnímá jen jako kamaráda a sexuálně dovádí v jiných postýlkách. Enno zkrátka svým nezištným obletováním připomíná prince z pohádky o naivní Popelce a ne muže z moderního románu o feminismu.

„Víš přece, jak to myslím. Bez tebe jsem se cítil neskutečně osamělý.“
To jsem tušila.
„Enno? Nezamiloval ses do mě náhodou jen z dlouhé chvíle?“

Naopak předností knihy jsou podle mého: pohled do nitra všech žen, které se leckdy vzdávají svých představ o seberealizaci ve prospěch rodiny, a potom ironický humor, který osvěží děj a probudí minimálně úsměv a pokývnutí, když už ne nezřízený chechot. Zkrátka i když bych tuto knihu nedoporučila jako totální trhák, zároveň bych ji neházela mezi brak, považuji ji za slušný průměr, u kterého se jistě mnozí dostatečně pobaví a co se týká mužů, možná i pochopí, proč se jejich žena cítí tak nespokojeně.

Kolem půl jedenácté se objevila Dorothea s Wilhelmem (manželem – pozn.red.). Oči se jim třpytily. Ruku v ruce se blížili k mému stolu.
„Vyspala ses dobře?“
„Ne. A vy?“
„Ano. Skvěle.“ Vyslal k Dorothee vděčný postranní pohled. Dorothea jen zářila.
„Víš, my jsme hrozně šťastní!“
Spontánně mě napadlo několik možných odpovědí:
„Ale už ne dlouho!“ (Bum!)
„Ale už ne dlouho!“ (Bum, bum!)

^{Lindová Hera, Superžena}

^{Albatros nakladatelství, a.s., 2004}

^{Zdroj fotografie: knizniweb.cz}