Kupci rozkládají své zboží, od úst se jim line pára, předhánějí se o lepší místo, však výběrčí si s tím už  poradí. Kdo dá víc, uvidí. A spolu s křikem se objevuje zápach z toho všeho zboží. Do toho proklaté bláto sahající až nad kotníky. Prostě zase další obyčejný den. Jsme na rohu u sv. Ignáce vedle kamenného stolu. Opodál stojí ještě jeden, ale na ten nedohlédneme.

Héj, kam s tím jedete! Postavte to sem, k tomuhle stolu. Člověk aby se snad ani neotočil, zboží by bylo fuč, čerte!! A zvony už vyzvánějí čtyři, za chvíli tu budou a nic připravený, votroubci, však já těm pacholkům ukážu hned, jakmile se tady objeví. Pro hovádko boží, kde jsou?“ A tak tam stál, vyčkával čerstvě zabitého vepře. Kamenný stůl vyčištěný, na něm nože, vidlice, jenom porcovat. „Á, milostpáni se uráčili přijít. Dřív tady byli žebráci, nežli vy, ti už stačili před Ignácem s ranní mší vydělat, vy všiváci. Za co vás platím?“ A řeže je hlava nehlava. Dva desetiletí rozčepýření kloučci obíhají kamenný stůl, marně, pán je pán. A už vycházejí z kostela paničky se svými muži, kamenné tváře, a za nimi děti i ti chudí. „Marjáno, zaskoč k tomu řezníkovi a kup pečeni k dnešní neděli, ale to ti povídám, nenech se ošidit, ať je pořádně tučná!“ A u našeho stolu začíná být živo. „Lidičky, tamhle už ho vedou, mordíře. Ještě že máme tak dobré místo, abychom všechno pěkně viděli.“ A zlověstný buben z dálky vyhrává umrlčí píseň. Nad kamenným stolem se otevírají okna, dychtivé oči vážených panen pražských těkají z místa na místo. A už se průvod zastavil, už ho vyvádějí na šibenici a dav řičí spokojeností. „Tak už spusťte!“ „Na co čekáš?“ „Asi na lepší oprátku,“ ozývá se povzbuzování. A už má provaz kolem krku a nohy se bezvládně houpou. „Ten má ale vyplázlej jazyk,“ ozve se z okna přesně nad kamenným stolem. „Jako stará Nepovolná,“ slyšíme odnaproti. A ve všech oknech řinčí smích. Právě odbíjí sedmá a vše na tržišti pokračuje. Jde svou cestou jakoby nic.

Ještě na přelomu 18. a 19. století jsme si u sv.Ignáce na Dobytčím trhu mohli osahat dva metry dlouhou vyhlazenou kamennou desku na zděném podstavci. Trhy však odvál čas a kamenný stůl začal překážet. A dnes? Jako připomínku nám tu zanechal své dílo domovním znamením v roce 1911 sochař Jaroslav Horejc. A tak na tom místě vzniklá novostavba přejímá ráda stejné jméno.
Nutno podotknout, že páni architekti si velice dobře uvědomili, jak tento prostor nově uchopit. Theodor Petřík a Karel Roštík odvedli vynikající práci. Novodobý dům honosně nastoupil na roh Karlova náměstí a pyšně nese své znamení. A jako ten předchozí i on život vezdejší impozantně pozoruje. Kolem projíždějí tramvaje, v přízemí domu najdeme obchůdek a nad ním spoustu oken. Jenom je po ranní mši otevřít, vyklonit se a zadívat směrem k rynku. Tam, kudy vedou právě teď odsouzence. 

                         








                                                                                  

(foto autorka článku)