Scénáristky Lída Engelová a Lucie Němečková se přinejmenším vyznali k obdivu velkého francouzského umělce, protože k převedení jeho víceméně rozsáhlé tvorby do jednolitého pořadu vyžaduje víc jak důkladnou znalost jeho projevu, jeho pozůstalosti. To není snadné.

Lída Engelová v pozici režisérky pak složila trojici protagonistů pořadu hodně zdařile. Josef Somr, David Novotný a Barbara Poláková. Prévertovu poezii povýšili na jediný možný způsob pohledu na život. Pohledu úsměvného, ale přece chápajícího, pohledu někdy sarkastického a nezakřiknutého. Jacquez Prévert se asi jinak dívat ani neuměl.

Jakoby herci chtěli podepřít přesvědčení celého tvůrčího týmu, že báseň Barbara v podání Josefa Somra je nejnosnější kus představení, roznesl ji, natištěnou, David Novotný do publika. Volání po paměti. Volání všech lásek: „Rozpomeň se, Barbaro. Pršelo bez ustání na Brest toho dne. A ty jsi kráčela usměvavá. Kvetoucí. Okouzlená určitě.“ A pak jsme ji mohli slyšet jako text písně v podání Yvese Montanda. Byl lepší na plátně? &Sansoniér byl skvělý.

Láska k jeho Francii je Prévertovi vlastní a na dálku viditelná, nejen v tvorbě, ale hlavně v životě. Málokterý francouzský umělec 20.století jej vedl tak bohémsky jako on. Ještě něco: „Vy si pamatujete věci dávno napsané,“ objevuje se někde. „Ne, já jen začal nedávno,“ zní básníkova odpověď. Skutečně, jeho nástup k slávě nebyl nejčasnější. V šestačtyřiceti. A co?
Jak typické. Odpoledne jsem zrovna vyčetl z novin, že precedentní, ale úzkoprofilový typ chlapa ve dvaceti zplodí potomka a v šedesáti začne dělat něco rozumného. Povzbuzující!

Snovost Prévertových veršů , hříčky, jsou nosnou osnovou večera. Demontáž a opětovná montáž slov do jiných významů je pilířem Prévertovy poezie a každá báseň úsměvně vypointována. Přeji představení spoustu příznivců a ostatním fantazii jakou měl on.

                                
_{Zdroj obrázků www.divadloviola.cz}