Bedřich Dlouhý se narodil 2. srpna 1932 v Plzni. Po studiu na Odborné škole keramické v Praze vystudoval tamtéž Akademii výtvarných umění. Již v této době patřil k výrazným avantgardním uměleckým osobnostem (skupina &Smidrové, Umělecká beseda, Zaostalí a S.V.U. Mánes). Výrazněji se mohl prosadit až po rozpadu totalitního Československa. V letech 1990-1995 působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze.
„Když jsem byl profesorem na akádě, říkal jsem studentům věci, které by pedagog neměl říkat. Musíte být ctižádostiví, egoističtí, žárliví,…bez toho se nehnete… Mě to hrozně bavilo, ale najednou mě přepadl stesk po ateliéru…“ A v něm, naštěstí pro nás, zůstal dodnes.
Muzeum Montanelli (MuMo) nám přináší teprve čtvrtou monografickou výstavu Bedřicha Dlouhého v Praze. Snad proto, že cesta k němu není jednoduchá a
samotný umělec o slávu vnějšího světa příliš nestojí. Vskutku pravý tvůrce, který si je až přespříliš jistý ubíhajícím životem, ze kterého se mu ukrajuje. Čas, to je to, co všem, chtějí-li tvořit,
nepřebývá. Jeho tvorba neustále překvapuje. Každá věc okouzlí novostí. Ale jedno mají společné. Snahu dokonale převádět realitu do krásných, tajemných, ale i děsivých iluzí.
Ne nadarmo mu přezdívají „malíř iluzionista“. Hraje si s námi, jsme lapeni, až se tají dech. Dokonce si musíme sáhnout, aby naše smysly uvěřily.
Tak nás ošálí například
objekt obřích rozměrů, kde předstoupíme před polorozpadlou, svou

velikostí překvapující "
zeď", ze které čiší díry, vylézají technické konstrukce. Opodál můžeme přistoupit k míchacímu stroji na barvy. Stačí si jenom vybrat odstín, zmáčknout kličku a my opravdu stojíme a čekáme. Přitom cítíme dech zatuchliny, pohladíme a iluze je pryč. Jenom nevěřícně zíráme a znovu saháme. Nemůžeme pochopit, že takové dokonalosti lze dosáhnout pomocí štětce, kartonu a změti kovových komponentů, jež k sobě dozajista původně nepatřily. Ani nás nemůže překvapit, že tak
dokonalé iluze tvoří rok i dva.

A jinde? Síň novodobých madon. Mne nejvíce okouzlila
„Pozdní lítost“. Kombinovaná technika koláže a kresby je velice působivá.
Z temnoty minulosti vystupují neustále
démoni, jak dobře je známe,
aby sváděli nevinné dítě. To se choulí v náruči madony a zatím odolává pokušení. Kostka cukru je tolik lákavá, ale chirurgický nástroj, kterým je podávána, děsí. Odpuzuje.
Vydržíme? Všichni nikoliv...
Snad nejvíce působivá je však jeho poslední
tvorba.
"Inverze 6, Vzpomínka na
Nepraše".
Společným motivem je zde způsob zvýraznění prostorovosti. Přes několik vrstev malby a kombinovaných technik autor umisťuje jakousi mlhovinu. Ta nebezpečně vábí, láká nás blíž, abychom lépe uviděli. Vtahuje do jiného světa, ale my tušíme, že tam dobře není.
Uvnitř, ve svém žití, přebývají jiní andělé. Ti dávno zesnulí. Snad tímhle způsobem
chce autor
jejich žití pozdržet, tedy alespoň na chvíli. Zavřít se s nimi a jít společnou cestou. Jenže my nechceme, raději tedy ustoupit a odvrátit oči.
Co říci na závěr? Chcete-li zažít opravdové dobrodružství, poznat dokonalou iluzi světa odjinud, ale i tady, ochutnat kousky dadaismu v novém hávu, neváhejte. Neváhejte ani tehdy, jste-li pouze zvědaví. Zklamání neprožijete, věřte mi!
Hleďte, jak sám autor zve.
"Autoportrét"MuMo
Muzeum Montanelli
Bedřich Dlouhý-King of Art 1., Autoportrét V.
Praha 1, Nerudova 13
18.2. – 30.6.2010
Foto: autorka článku