Uznávám, je to víc námět na sci-fi povídku. Představte si, že byste měli šance dotáhnout veškerá letmá setkání svého života. Že o to nestojíte? Já bych se divil.

Střípky z mé vesničky.

Střípky z mé vesničky. 

„Vaše generace zničila současný svět a navzdory tomu sentimentálně vzpomínáte na rok 1976,“ vytkl mi nedávno jeden čtenář tohoto a nebudu se přít, zda současnosti připravili blbé podklady můj táta s mámou. Mně bylo každopádně dvanáct (ještě patřím k té "poválečné" generaci) a sdílel jsem stejnou pasivní rezistenci, v jaké jsem vyrůstal. Co to mimo jiné znamenalo?

Střípky z mé vesničky.

Nepotřebuji se schovávat. Před nikým. Ale vlastně to člověk nikdy neví s jistotou a napadlo mě, že není od věci mít „vykotlanou“ skrýš. Tajný byt. Úkryt. Azyl. Skrýš
 

...vstanou noví panovníci....

Když mi bylo deset roků, což je zatrolených 52 let, začala zlatá éra. Obecně nikoli, ale mně soukromě. Na Husáka jsme v kuchyni u babičky extrémně nadávali a tátu normalizace válcovala, ale taky prodal barák a zahradu v Rokycanech a rodiče se chystali koupit si první auto. Vytipován žlutý wartburg, a to kombík; v dalších letech jsem uvnitř projel vlast, anebo částečně, a dál jsme se nedostali. Ne že bych někdy do osmnácti řídil, ale vozili jsme se vzadu a blbli tam s mou mladší sestrou Evou.

Čím je dílko inspirováno, je zcela zřejmé. 😉

V devadesátých letech jsem byl zaměstnancem vlakové pošty, a to takřka do likvidace provozu na konci tisíciletí. Byla to hezká práce a říkám, že ideální, ale samozřejmě ideální pro určitý druh lidí, které nedrží doma děti či manželky. A někdo potřebuje chodit každý den do práce.

...bývaly tam růže ve věnci...

Každá rodina má nějakého kostlivce ve skříni. Nebo víc. Opakovaně se mi stalo, že chtěli překopat naši zahradu, anebo mi to přinejmenším v hospodě agilně navrhovali, a je realita, že můj dědeček za války někam zašil pistoli a nenašla se; nebo zatím.