Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ach, ty výzkumy
Úvodník: Každý, kdo se pohybuje na internetu, vidí, že v poslední době klesla úroveň diskusí snad na všech zpravodajských serverech, buď se zde vyskytují jedinci s jazykem typu „dlaždič“, nebo se debatující soustředí na naprosto nepodstatnou stránku dotyčného problému, prostě nějak se zase bojíme označit věci pravými jmény a otevřeně říct svůj názor, byť tímto sdělením možná vzbudíme u některých lidí nelibost.
Článek: Našinec by si myslel, že bude chvíli klid a nikdo mu nebude předhazovat, co pěkného si myslí jeho spoluobčané, či strašit s výší průměrné mzdy, a vida, máme tu další výsledky výzkumu a ne jen tak ledajaké, tyto se týkají přímo názoru občanů na svobodu vyjadřování názorů.
Každý, kdo se pohybuje na internetu, vidí, že v poslední době klesla úroveň diskusí snad na všech zpravodajských serverech, buď se zde vyskytují jedinci s jazykem typu „dlaždič“, nebo se debatující soustředí na naprosto nepodstatnou stránku dotyčného problému, prostě nějak se zase bojíme označit věci pravými jmény a otevřeně říct svůj názor, byť tímto sdělením možná vzbudíme u některých lidí nelibost. Jen málokdy narážím na faktické připomínky, které upozorňují na to, že naše vláda směřuje k návratu jakéhosi přeorganizovaného socialismu. Nevím, jestli si tuto hrozbu většina národa neuvědomuje, či raději mlčí. Strach býval naším společníkem od roku 1948 a proto mlčení, nebo nadávání v hospodě máme natrénováno dokonale. A jak se ukazuje, stačí udeřit a Češi se stáhnou do své ulity, přestanou se zajímat o politické dění a hlavně budou ignorovat volby, či dají hlas těm, kteří nejradši ze všeho slibují, ale pak své sliby neplní ani z pocitu nutnosti. Tam nás přesně chce vláda ČSSD dostat.
Z onoho průzkumu vyplývá, že největší bezútěšnost pociťují osoby méně vzdělané, důchodci aj., tedy ti, jichž se vždycky každá změna dotkne nejbolestněji. Utěšovat se tím, že vysokoškoláci a středoškoláci tak černě současnost nevnímají, je pouze dalším manipulačním trikem, jak dokázat, že se vlastně nic mimořádného neděje. Většinu společnosti totiž netvoří žádní vysokoškoláci, či středoškoláci, ale lidé méně vzdělaní. Kdyby tomu bylo ostatně jinak, nikdy by v této zemi nemohla zvítězit vláda dělnické třídy. Takže výzkum by měl především nezahlazovat stopy, ale naopak představovat jedno z dalších varovných znamení. Vždyť právě většina těch nespokojených buď k volbám nepůjde, nebo dá hlas KSČM, protože si se slzou v oku vzpomenou na to, jak jezdili za pár korun od podniku na rekreaci do Bulharska.
Pokud totiž potkám náhodou na internetu nějaké nespokojené se současným stavem věcí, obvykle se z nich vyloupnou milovníci starých komunistických pořádků, kteří číhají na svou příležitost. Vláda ČSSD jim k tomu otevřela dveře a možná jim ještě vyloží cestičku rudým kobercem.
Z vývoje událostí mám dojem a zaslechla jsem něco podobného i z jiných zdrojů, že revoluce byla převratem komunistů, kteří potřebovali Čechům vrátit jejich zničené a zabavené majetky, aby je za své úspory a hodiny dřiny zvelebily a za pár let si je komunisté mohli vzít zase zpátky. Za těch čtyřicet let toho zvládli totiž zničit docela dost. Netvrdím, že se tu směřuje k modelu ála československá osmdesátá léta, to by ani nebylo možné, ale určitá obdoba režimu tu může nastoupit relativně rychle.
Lhostejnost pracuje na plné obrátky. Pokud se Pražané, kdy se o Praze říká, že je to stát ve státě, ještě celkem nebojí vyslovit upřímně své stanovisko k nějakému problému, na malých městech je tomu naopak. Bývalí komunističtí přisluhovači jako nezávislí kandidáti, či organizovaní v jiných politických stranách, působí v regionální politice a škodí. A protože většina lidí se strachuje o zaměstnání, či má obavu útoků ze stran svých spoluobčanů, kdy na maloměstě tzv. „ruka ruku myje“, raděj mlčí i v případech, kdy některé věci hraničí se zákonem. Možná ledaskdo považuje tyto místní politické reprezentanty za „malé ryby“, ale těmi to začíná. A docela věřím tomu, že kdyby se někdo zeptal propuštěných zaměstnanců Spolany, kdy se jim dařilo nejlépe, určitě by odpověděli, že za bývalého režimu. Koho pak tito lidé půjdou volit, je nasnadě.
Nemohu souhlasit proto s výsledky průzkumu, protože kdyby si lidé skutečně vážili možnosti sdělovat své názory, tohoto práva by využívali v mnohem širším měřítku. Jedna věc je totiž svoboda potencionální a druhá skutečná. Pokud mám strach říct své stanovisko, znamená to, že žiji v zemi, kde vládne ovzduší strachu a nedůvěry.
24.02.2004 - Martina Bittnerová