Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Pražská komorní si podala ruku s virtuózem
Úvodník: 7.března 2010 si zapíší příznivci symfonické klavírní hry do diářů zlatým písmem. Do pražské Dvořákovy síně Rudolfina zavítal jeden z nejuznávanějších klavíristů dneška, Jefim Bronfman. Důstojným protějškem mu byla Pražská komorní filharmonie pod vedením svého dirigenta Jakuba Hrůši. Krásný koncert na břehu Vltavy sledoval zcela zaplněný sál.
Článek: Pochvalu si zaslouží už repertoárový výběr. I víceméně myšlenkové sjednocení provedených autorů, když díly a jejich filozofií se přece jen odlišili. Ludwig van Beethoven a Johannes Brahms. Co chtít víc. Pražská komorní připravila Bronfmanovi prostředí, jež on umocnil.
Symfonie č.1 C dur, op.21 Ludwiga van Beethovena. Ojedinělé dílo mezi dalšími v autorově archivu. Snad nejdůležitějším klíčem k němu je doba jeho vzniku. Autorovi bylo pouhých 21 let a úcta k mistrům klasické symfonie Mozartovi a Haydnovi je markantní. Radostná nálada, temperament a invenční svěžest dílo prosvěcuje. I když se z dnešního pohledu zdá, že se nejedná v kontextu dalších Beethovenových děl o převratový opus, je na první poslech jasné, že vychází z pera autora, připraveného přinášet hudbu, kterou svět bude vnímat s nadšením. Odpovědnost v přípravě, ztvárnění idey, vlastně od ranného věku atributy, na kterých skladatel postavil celou svou další prezentaci. Nezmýlil se.
Koncert pro klavír a orchestr č.1 d moll, op.15 Johannesa Brahmse. Dílo v době svého vzniku minimálně provokativní. Formou, obsahem. Několikrát předělávané z pohledu cílového provedení. Vězme, že Brahms začal opus koncipovat jako symfonii. Další výjimečnost spočívá v tom, že jednotlivé věty koncertu tvoří víceméně uzavřený svět a spolu jakoby nesouvisí. Až závěrečná věta je dokáže propojit. Rondo, které se na posluchače vysype je nahromaděná bujarost, která vypuká po ne zcela kladných skladatelových zážitcích a je třeba kladně vnímat, že jej můžeme vůbec slyšet. Ale jakoby chtěl autor „potrestat“ všechny, co se okolo partitury mihnou. V Rudolfinu zvítězila bravura. Koncert je totiž padesátiminutový. Kromě rozsahu je tu nemalá technická obtížnost díla. Ale klavírní part nikterak nevyčnívá nad orchestrem a homogenní hudba je možná to nejhezčí, co vás osloví. Jefim Bronfman si to uvědomoval velmi a jeho závěrečné díky orchestru a dirigentovi prázdnými frázemi nebyly ani v nejmenším.
Výjimečný rozsah koncertu si žádá výjimečné provedení. Dočkali jsme se. Standing ovation byl aktérům na jevišti bezprostřední odměnou. A sál uslyšel i tři přídavky.
ikonka www.pkf.cz
11.03.2010 - Jaromír Komorous