Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Na co do kina - 14. týden



Úvodník: Jen tři nové filmy v kinech, ale stojí za to. Při jednom se pobavíte a zavzpomínáte na předrevoluční doby, další vám v dokumentárních výpovědích připomene dnešek a vaše životy a ten poslední vás přinutí zamyslet se nad vlastním životem i životem po životě.

Článek: KONCERT (Le concert) 
Andrej Filipov býval největším sovětským dirigentem a šéfoval slavnému orchestru Velkého divadla. Bylo to v období, kdy byl u moci Leonid Brežněv. Po dobách největší slávy nastal strmý pád poté, co odmítl vyhodit z orchestru židovské muzikanty, mezi něž patřil i jeho nejlepší přítel Saša. Byl propuštěn a upadl v zapomnění. O třicet let později stále pracuje v divadle, ale dirigentskou taktovku vyměnil za koště a hadr řadového uklízeče. Jednoho večera se zdrží déle a náhodou narazí v jedné kanceláři na fax, který zve orchestr do Paříže, aby koncertoval v Théâtre du Châtelet. Andrej dostane šílený nápad - kontaktovat bývalé členy orchestru, kteří se živí všelijak - jako automechanici či prodavači párků a jen někteří si občas zahrají někde na svatbách či pohřbech, a dát je znovu dohromady. Budou schopni zase společně hrát?

Režisér Radu Mihaileanu, rumunský emigrant, který film vystudoval ve Francii ve svém nejnovějším filmu si pohrává s motivy záměny, předstírání, přátelství, chudoby a tolerance a svůj komediálně laděný film protkal vážnější rovinou o kdysi státně posvěceném antisemitismu. Jeho filmu KONCERT se v kinech dočkáte díky distribuční společnosti Hollywood Classic Entertainment.
Alexej Guskov v hlavní roli filmu KONCERT


CINEMATERAPIE
Nový dokumentární film zkušeného režiséra Ivana Vojnára (Proroci a básníci, Cesta pustým lesem, Ženy mého muže) vychází ze zajímavého nápadu. Na počátku byl inzerát na obrazovkách České televize, který zval diváky na casting, kde mohou říci svůj osobní příběh. Ne každý je schopen a ochoten o svém životě a svých problémech hovořit veřejně, ale přesto tvůrci vybrali jedenáct "herců", kteří předstoupili před kameru a provedli "zpověď." Kamera zaznamenala jejich příběh a jejich soukromí se tak navždy stalo veřejným. Nyní do něho může nahlédnout i divák v kině. Zdali se bude cítit jako nezaujatý pozorovatel nebo jako voyuer, nahlížející klíčovou dírkou tam, kde je střežené osobní soukromí druhého, už je na něm. Zda jsou příběhy dramatické, zajímavé nebo jen bizarní, zda tato cinematerapie nebyla jenom pouhou exhibicí některých jedinců a zda měla i nějaké léčebné účinky a pomohla aktérům vyřešit si některé životní problémy a srovnat se s palčivými traumaty, která se v nich uhnízdila, je opět ve formě otázky.

Autoři přiznávají, že po castingu zůstal štáb s vybranými účastníky po 10 měsíců v kontaktu a ti našli k sobě cestu. V materiálu k filmu říkají: "Mnoha lidem se dnes možnosti „mluvit a vymluvit se“ zoufale nedostává, jakkoliv jde o jednu z nejzákladnějších potřeb člověka. Jakmile je lidem dána možnost volně a nezávazně začít mluvit o svých životech, dochází nejen k úlevě, ale mnozí dokonce konečně pochopí smysl některých událostí, vyrovnají se s nimi, smíří se s nimi, nebo je překonají." A ke svému filmu ještě dodávají: "Bez sebemenší senzacechtivosti, podbízení nebo naopak povyšování, vznikl portrét jedenácti zcela různých lidí, kteří k sobě během natáčení našli společnou cestu, a jejichž osudy vypovídají i mnohé o dějinném pozadí."
Z filmu CINEMATERAPIE - Ingrid - stala se obětí mafie po česku


Cinematerapii uvádí do kin společnost Artcam stejně tak jako film

VEJDI DO PRÁZDNA (Enter the Void/Soudain le vide)
francouzského režiséra Gaspara Noého. Ten podle distributora slibuje "Moderní drama o lásce a životě po životě…", přičemž pod slovem "moderní" rozuměj "nezvyklý, neobyčejný, neotřelý, provokativní." O filmu se těžko píše jen podle vydaných materiálů bez toho, že bych jej mohl předem zhlédnout. Podle synopse jde o příběh dvou sourozenců Oskara a Lindy. Po smrti rodičů jsou od sebe odděleni, ale potkávají se znovu v Tokiu - v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl.

Kdo z diváků zná některý z předchozích filmů režiséra Gaspara Noého třeba SÁM PROTI V&SEM či ZVRÁCENÝ ví, že režisér patří mezi nejprovokativnější současné tvůrce. Rozhovory s ním se dotýkají prolínání umění a pornografie, jeho argentinských kořenů, experimentování a v souvislosti s filmem VEJDI DO PRÁZDNA i halucinogenů či inspirací Tibetskou knihou mrtvých. Film totiž na pozadí klasického námětu, mluví o smrti a životu po životě a pohybuje se na pomezí halucinace a reality.

Doprovází jej hudba jednoho z členů Daft Punk Thomase Bangaltera. Herecké obsazení hledal Noé mezi novou hereckou generací. Lindu ztvárnila mladá newyorská herečka Paz de la Huerta (viz foto v závěru), která nedávno zaujala ve filmu Jima Jarmusche HRANICE OVLÁDÁNÍ.

Noé sám ke svému filmu, nominovanému v Cannes na Zlatou palmu, uvedl: "Vejdi do prázdna bude diváky chvílemi děsit, přivádět k pláči i hypnotizovat. Jen některá umění dovedou člověka tak okamžitě povznést jako film. A žádné (vyjma interaktivních počítačových her) zatím neumí napodobit proměnlivý proud lidského vědomí. Již dříve některé filmy zkoušely pracovat se subjektivním pohledem hlavní postavy. Vejdi do prázdna se pokouší překonat své předchůdce v propojení hrdinova normálního a přechodného stavu pozměněného vědomí, v němž se prolíná přítomnost se vzpomínkami a sny. Tyto vize vycházejí ze svědectví lidí, kteří se ocitli blízko smrti, spatřili světlo na konci tunelu nebo se jim celý jejich život promítl před očima. Inspirované jsou i dalšími „astrálními“ vizemi, stejně jako zkušenostmi s konzumováním halucinogenu DMT (DiMethylTryptamin), který je ale zároveň ve stopových dávkách přirozeně vylučován mozkem během nočního snění nebo v momentu smrti."


Fota: artcam.cz a hce.cz

06.04.2010 - Stanislav Polauf