Webmagazin.cz

Záludný „stříbrný příkop“

Lze ho vidět jen pozdě odpoledne, když slunce hází do této temné stěny jasná světla. To jméno je vlídný opis jednoho záludného místa. Nevymysleli si je lezci, ale pozorovatelé, diváci na Kleine Scheideggu. Ono místo je v Rampě na úpatí komínu s vodopádem. Když tam leží led anebo se jen zrcadlí a leskne vodopád, stříbrně se třpytí. Zrána, ve stínu, v němž jako by zamrzl
veškerý život, stříbrný příkop neexistuje.

Povětrnostní podmínky a stav stěny průstup ještě neumožňovaly. Byly tu sice pokusy, ústupy, nepříjemné situace, ale žádná katastrofa. I srpen se chýlil ke konci, aniž se nějakému družstvu poštěstilo zvládnout 19. výstup. Poslední srpnový týden dorazí na Kleine Scheidegg rakouský horolezec Adolf Mayr. Velice mladý muž, ale má zkušenosti z Východních a Západních Alp. Podařily se mu ty nejobtížnější výstupy v ledu, ale i významné túry v kombinovaném západoalpském terénu. Mladý Adi Mayr — narozený v hornorakouském Bad Hallu, ale žije už léta v Innsbrucku — všechny výstupy zvládl bezvadným stylem a s velkým uměním. Že opatrnost a dobrá příprava byly pro něj samozřejmostí, vyplývalo i z jeho silně vyvinuté fantazie. Dokázal si nebezpečné situace na hoře představit, dříve než nastaly.

Adi Mayr byl sympaťák. To říkají všichni jeho kamarádi i hoteliér na Kleine Scheideggu Fritéz von Almen. Adi Mayr si z něj udělal důvěrníka a Fritz mu tuto důvěru oplácel těmi nejlepšími radami a péčí. Adi znal už každý metr stěny, z literatury, z vyprávění, z dennodenních pozorování, a to, co ještě neznal, mu vysvětlil Fritz von Almen.
Fritz mu rovněž řekl, že odpoledne je traverz Třetího ledového pole kvůli kamení velice nebezpečný. Vše, co odpolední slunce uvolní z Pavouka a vrcholové stěny, jde jako skoro ustavičné krupobití přes Třetí ledové pole. Na základě této vědomosti dává von Almen velice rozumnou radu: „Kdybys na Třetí ledové pole došel až po 14. hodině, radši už zůstaň v Bivaku smrti… Určitě je to nuda čekat tak dlouho. Ale pořád lepší než se zabít.“

Adi Mayr má dost fantazie, aby si představil, jak je Třetí ledové pole odpoledne nebezpečné. Chce vyrazit časně a lézt co nejrychleji, aby byl už odpoledne v Rampě.
A první bivak? Na ledovém poli Rampy. Anebo v Božském traverzu. Nebo ve Výstupových spárách. Či dokonce na vrcholu… Adi Mayr je vytrénovaný, má energii a ctižádost. Sice to nikde neříká, ale představa, že by šlo o první sólový výstup, je
pro něj určitě silnou pobídkou. To by byl rok: první zimní a první
sólový výstup.

Krátce po půlnoci mu paní von Almenová připravila snídani.
Než se rozední, ještě za šera, je Adi už u skal. V lehkém terénu se rychle rozleze. Když už je dostatečně světlo, sleduje ho Fritéz von Almen velkým dalekohledem. Klidnými pravidelnými pohyby, bez trhů, ale i bez váhání zvládá Těžkou spáru, první baštu velké stěny. Občas hmátne i do lana, které tam visí už dva roky. Není už zcela spolehlivé. Ale Adi Mayr si to zřejmě uvědomuje. Používá je jen velice opatrně, nikdy se na ně úplně nezavěšuje.

Ve snazším terénu za spárou dokazuje, že je ve skalách skutečně doma. Nepospíchá, leze plynule. Na Hinterstoisserově traverzu se skoro ani nezdrží. Toto dříve obávané místo už dávno není tak nebezpečné. Sice tam ještě nevisí tolik lan jako o rok později, kdy dobrá družstva zvládnou celý traverz zhruba za deset minut. Ale ani Adi Mayr nepotřebuje víc než dvacet minut. Leze nejen dobře, ale umí zacházet i s lany, karabinami, stupačkami a jiným horolezeckým nářadím.
Čím déle Fritz von Almen, několik dalších lezců a místní vůdci toho mladého Hornorakušana pozorují, tím jsou klidnější. Všichni mají pocit, že se tam nežene do zkázy mladý ctižádostivec, to ve stěně leze muž, který ví, co chce a co umí.
Led se zdá tvrdý a lámavý. Adi musí občas vysekávat stupy. Vypadá to, že se cítí ve skále zjevně víc doma než v ledu. Ale to většina lezců z Východních Alp, kteří přišli k Eigeru, aby se pokusili o jeho severní stěnu, a nakonec ji zlezli. Vodní led v Ledové hadici mezi Prvním a Druhým ledovým polem se Adimu zřejmě pranic nezamlouvá. Vystupuje do skal vlevo. Od té doby, co se Erich Waschak v roce 1950 poprvé pokusil takhle obejít Ledovou hadici, je známo, jak lámavá a nepříjemně vrstvená je tam skála. Adi ale postupuje rychle vpřed, skoro jako v domácím vápenci.

I Eiger je vápencový. Druhé ledové pole, obrovské, nekonečné, které nelze jen tak vyběhnout, ale musí se přejít — půlkilometrová cesta —, mění rychlý výstup v pomalý, velice opatrný, možná nečekaně opatrný postup ze stupu na stup, z metru na metr… Druhé ledové pole zapůsobí na každého. I nám se tak vedlo v roce 1938. Ve Druhém ledovém poli si najednou připadáte jako na nekonečné cestě.

Jak Druhé ledové pole popsat? Představte si strmou střechu gotického dómu. S úhlopříčkou 500 metrů. Musíte přecházet zprava zdola doleva nahoru, kdy 100, 200 nebo 300 metrů vlevo pod sebou — podle toho, kde jste — vidíte spodní hranu střechy. Není tam však žádný okap ani veselý chrlič. Za hranou následuje vzduch. 600, 700 nebo 800 metrů vzduchu. To může znamenat volný pád jen s pár nárazy až na spodní část stěny…
Není proto divu, že i dobrý, prvotřídní horolezec jako Adi Mayr na tomto ledovém poli stoupá pomalu a opatrně. Přes nekonečnou úhlopříčku obrovské střechy…
Ve strmých skalách vedoucích k Žehličce přidá Adi opět na tempu. Dalekohledem je to jasně vidět. Je však vidět i to, že začalo padat kamení. K Bivaku smrti se dostane asi ve 14.30. Hora už zahájila palbu na Třetí ledové pole a také na hranu Žehličky, na cestu vpřed i na cestu zpátky. Je dobré počasí. A den by lezci daroval ještě šest hodin světla.

Za těch šest hodin by se dostal k Božskému traverzu. Anebo až ke Cortiho bivaku, k Výstupovým spárám. Kdyby byl lehkomyslný a myslel si: ale co, každý kámen netrefí…
Adi Mayr hazardovat nechce. Chce stěnu zdolat podle všech pravidel horolezeckého umění. Proto se snaží překonat neklid. Drží se toho, co mu velí rozum. Drží se rady hoteliéra Fritze von
Almena. Existuje pouze jediné místo, které je chráněno před padajícími kameny: Bivak smrti.
Je to dlouhý bivak: patnáctihodinová noc, na jejímž počátku ještě jasně svítí odpolední slunce a v níž je šest hodin světla. Trvá nekonečně dlouho, než Adi může dát smluvené světelné signály, na které mu Fritz von Almen odpovídá z Kleine Scheideggu. Ale ještě déle trvá, než se ze tmy konečně vykrade šero nového dne, 28. srpna 1961.
Nikdo nám neřekne, co při tom dlouhém bivaku prodělal, jak se vypořádal se svou samotou a svými myšlenkami, strachem, pochybami, proti nimž nasadil vzdor a ctižádost.

Druhý den dává Adimu zjevně dost práce chytit rytmus. Ale ani dvaasedmdesátinásobné zvětšení dalekohledu neukáže, jasně, zda jsou jeho pohyby skutečně neohrabané, těkavé, váhavé a ne tak harmonické jako včera. Adi každopádně nemá před sebou terén, na kterém by se rozlezl. Tohle není spodní část stěny jako včera. Tady ho hned vítá traverz, sestup přes Třetí,
nejstrmější ledové pole.

Adi Mayr se pomalu sune doleva, vysekává stupy, dělá vše správně, snad jen o něco pomaleji než jindy, ale úplně normálně. A přesto se Fritz von Almen nemůže zbavit pocitu, že tomu osamělému muži tam nahoře něco chybí. Není nemocný? Nebo že by to byl následek nočního chladu? Deprese z patnáctihodinového osamělého bivaku na místě, kde před 26 lety zemřeli první kandidáti stěny Eigeru?
Přes Třetí ledové pole se teď kameny neřítí. V celé stěně je klid. Nic se ani nepohne. Jen člověk. Živý bod, symbol soustředění vůle a vzdoru v chladné, stinné, životu nepřátelské nehostinné ploše.

Adi Mayr přejde Třetí ledové pole, dostává se na Rampu. První lanové délky nejsou příliš obtížné. Je to nádherná skála. Ale přesto se zdá, že ani zde se mistr skal necítí nijak zvlášť dobře. Je na skalách led? Teď ve stínu se to nedá poznat, jedině podle pohybů. A ty stále ještě nejsou uvolněné a suverénní jako včera… Na druhé straně není vůbec vidět, že by se jistil.

Přichází traverz k začátku komínu s vodopádem. Nepatří ke snadným místům. Stříbrný příkop vidět není, září jen odpoledne. Ani komínem neteče voda. Skála je tam pravděpodobně pokryta ledem. Ve stínu není nic přesně vidět. Pouze muže a jeho pohyby. Udělá rozpor doleva. Levá bota mu zřejmě ujela. Adi nohu vrátí. Opracovává místo — cepínem. Zkouší rozpor znovu. Opět nenachází stup. Vrací se na staré stanoviště. Pouze chvatněji.

Tak se pohybuje někdo, kdo je unavený, nervózní nebo zoufalý. Ani na tomto místě se nejistil. Co se to s ním děje? Zkouší to potřetí. Udělá rozpor stejně jako předtím. Nijak se neliší od předchozích dvou pokusů. Adi si v 8.12 troufne rozpor ze stříbrného příkopu, který je teď temný a stinný jako celá stěna. Ve stínu je i tělo, které sklouzne ze stříbrného příkopu a jen zřídka naráží v pádu dlouhém 1200 metrů…

Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Bílý pavouk