Ta ulice (její starobylá malebnost mi vnucuje spíše výraz "ulička") se prořezává historickým jádrem Kutné Hory při pozvolném stoupání od malého nádraží až k velkému náměstí. Jako zamračené svými okénky pod římsou na ni shlíží dva kostely shůry svých věží, po boku mají pár parků s dopoledními výletníky. Každou středu jezdím do města s vytěženým stříbrem vyučovat angličtinu, a protože mi po skončení lekcí zbývá celá hodina do vlaku, podléhám příjemné nutnosti bloudit středem Kutné Hory. Říkám, že bloudím, já přitom jdu pokaždé najisto do oné uličky, která umí vyprávět dějiny, pokud ji nepřeruší automobil sjíždějící původní dlažbu. Ale po mém zájmu o památky brzy není ani památky, a je mi stydno, úpadek má však jasnou příčinu: ta ulička kromě dechu historie nabízí cukrárnu s nejlepšími větrníky, jaké jsem kdy jedl. Zde nejím, ale láduji se. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby se vedle té cukrárny nenacházel obchod se zbožím naprosto odlišné ráže. Výlohy tohoto krámku jsou nacpané věcmi, kterými zneškodníte cokoli živého kromě brontosaura. Zbraněmi se to tu přímo ježí a pouhý pohled dovnitř výlohy vás zabolí. Nože, kudly, bajonety a čepele různých rozměrů a odstínů lesku, dále granáty a kopečky přileb a také hotový bar pepřových sprejů a nad tím po vzoru vánočních ozdob rozvěšené maskáče, které vás už předem posílají do vietnamské džungle. Mezi tou vojenskou zelení a řeznickou ocelí poněkud nevhodně svítí basebalová pálka. Je ze dřeva čerstvého a krví dosud nenamořeného. Míčky k ní asi neprodávají, očekává se, že s tímhle kouskem musíte někoho vzít po hlavě. Nápisy nalepené na sklo výlohy v barevných písmenech se pyšní jako paví peří, dohromady dávají něco ve smyslu: „&Siroký výběr zbraní. Přijďte k nám, tady si vaše nejnižší pudy už najdou cestu k uvolnění!“ Vždycky musím kolem tohoto doupěte vražedných instrumentů projít, než se zabořím do tukových polštářů stanoviště, které ukonejší úplně jiné puzení. A také neomylně mířím vedle, zatímco na mě míří hlavně plynových pistolí. Musím si z toho zážitku „jít obalit nerv“, obhajuji se před sebou.

Když konečně se svou sladkou povinností usednu ke stolku, pozoruji přes vitrínu výrazy těch lidí, jak obdivují vedlejší zbrojírnu. Někdo se jen nejistě pousměje, protože tolik zbraní pohromadě neviděl, a říká si, to je na mě moc, já jsem duše mírumilovná, takže pryč od toho, nejlépe do té zajímavé cukrárny vedle. (Můj případ). Jiný se zájmem na tu úrodu civí a uznale mhouří oči, pokyvuje hlavou jako sommeliér, který chválí víno, a vy už jen čekáte, že se vybraného exempláře zmocní. Další zase jen napůl zhnuseně, napůl pobaveně kroutí hlavou, proč mají lidi zapotřebí takhle okatě vystavovat takové nepěkné věci? Někdo pro změnu míjí ten arzenál zcela netečně a jeho tvář se pěkně obráží ve stejně netečné zabijácké oceli.

Pozoruji chodce a hádám, jak každý zvolí v místě poetického rozporu; zda vkročí do ležení bodáků, anebo popojdou a zmizí mi z očí, aby záhy vrzli dveřmi od cukrárny. Druhá možnost zatím jasně vítězí. A to já chodcům schvaluji stejně blahosklonně jako sobě. Vždyť v jantarové komoře těch cukrlat si lze uškodit příjemnější cestou nežli dlouhou čepelí bajonetu! Pojďte sem a nastavte svá těla krásnému násilí. Tukové bomby koblih, příval kalorií z větrníků a cukrem osypané pendreky to všechno zmůžou! A žádné cenové pálky vás neomráčí ve vyhlášené cukrárně v této skvostné historické uličce!