Musel jsem něco vyřídit, použil rychlík a byl rád za místo v rohu kupé. Jeden studentský pár seděl vedle mě, další naproti. U okna si proti povídali mladíci. Vlak se hnul a já začal zapisovat do notýsku kousek příběhu. Tohohle. Jen krátce jsem zvedl oči k dívce naproti a byla hezká, nicméně taky dívku naproti zastírala Jorika.
Sympatický se na první pohled zdál i přítel dívky naproti. Druhá dívka po mé levici působila již vyloženě sexy, i když… taky hloupěji. Po boku měla snad Itala, ale ne, taky to byl Čech a každou chvíli jí stiskl stehno. Měla džínsy. Uchopil ji pak pokaždé okolo ramen a jednou ji políbil, načež svorně odklopili víčko laptopu a nasadili si černé brýle z Matrixu. Expres mihotavě svištěl pod sluncem a ti dva sledovali anglicky mluvený film, zatímco já střídavě četl Iana McEwana a střídavě koukal s nimi. Nebere mě to! řekl bych ale, kdyby se zeptali – sami upnuti k obrazovce. Pořád častěji a déle jsem taky luštil řídký děj a věděl, že mě ta dvojice buď vůbec nevnímá, anebo ano, ale stínová spoluúčast jim nevadí. Myslel jsem na Joriku.

Snil, že vedle mě sedí, i kdyby s Jakubem, a že se vlastně koukám s nimi. Chtěl jsem to. Na volbě filmu by pak nezáleželo, ale co je vlastně tohle za brak? Marně jsem se jej pokoušel identifikovat. Najednou se vertikálně rozběhly titulky. Končil díl seriálu Ztraceni. Taky já si připadal trochu ztracený a izolovaný už svou podstatou blázna, a to jsem se, prosím, ještě právě chystal znovu ztratit mezi písmenka.
Nešlo to už nejsnáz, milenci existovali i naproti. Jen také něhyplné cestování, řekne se, ale já to nezažil. Ale bránil se. I tak jsem obracel stránku chvíli co chvíli. Chtě nechtě jsem ale jako voyeur registroval i hnutí dvojic: a taky věci, ve kterých se lišily.
Sousedi byli vášnivější a ten „Ital“ svou lásku každou chvíli ohmatával. Sledování laptopu mě s nimi zvláštně propojilo, a přece jsem dokázal sedět uvolněně. Dlouhé rozpuštěné vlasy té dívky se mě čas od času dotkly. Vlak najednou nabral rychlost, ale já sdílel směr pohledů svých sousedů na povrchu anglicky. Bylo mi, jako by Ztraceni pouštěli mně – a stále jsem si z těch cizinců vytvářel Joriku a Jakuba: jsou lidé zaměnitelní?

Přišlo mi, že úplně ne. Určitě ne. A nudili mě trochu - i s tím svým osaháváním. Starý seriál Lost mě pak otravoval už vyloženě. Pár naproti mně naopak zaujal, ačkoli se navzájem skoro nedotýkali. Ti dva spolu totiž o to víc hovořili, a to byl taky svět. A taky můj. Obraceli k sobě tváře, dlouze se vpíjeli do očí druha, jak by stálo v románku, a vpíjení… stačilo. Vpije ho jako chobotnice! pomyslil jsem si v zákrutě. I čistě v tom vsrkávání existoval celý jejich svět a taky to, co - zrovna - nedělali. Neztracení. Semknutí. A hlazení? A sousední italská vášeň? U nich žila v pohledech. Vedle ji polopaticky předváděli. Ale jedno mě mátlo…

Sotva dívka odnaproti vyšla na WC, její partner mi začal připadat banální. To snad i já… jsem snad zajímavější! Jen letmo jsem se mu ovšem dokázal podívat do tváře, a tu se jeho Jorika vrátila – a byli zase pár. Dva lidé, s kterými byste šli na svačinu. Které byste taky toužili potkat na zahradě. V lázních. U fontány. Složitě či jednoduše mi taky začali připomínat Kubu a Joriku a víc než ti druzí. Co bych dal za jakoukoli záminku, pod kterou bych je svedl oslovit, a co bych dal za to, kdyby mě oslovili sami.
Tu naproti zaujalo, nakolik lhostejně, ale i bezostyšně sdílím Ztraceni s konkurujícím jim párem. Nejde o porno? pomyslila si (možná) a její druh se sebral a teď zase on se sunul na chodbičku. Využil jsem to bez ostychu a nenápadně, o to však bedlivěji si Osamělou prohlédl A… Další záhada.

V tu ránu proti mně totiž také cestoval někdo jiný. Její rysy ztuhly. Její ňadra snad skutečněv poklesla. Už tak svůdnou nebyla, nijak zvlášť. Na nádraží nebo v muzeu bych si jí možná ani nevšiml. Tady ano, ale teď jen četla jakousi dospělejší obdobu Brava. Vrátil se a v tu ránu to z obou sálalo. Zase. Taky pod partnerovým vlivem upustila magazín na podlahu a vypadalo to, že si nevšimla. Ležel jí u střevíce. Vyzvání… mně? Joriko! Ženy chtějí komunikovat více než muži, vzpomněl jsem si. Třeba i se mnou. A den předtím si v televizi stěžoval Alexandr Tomský na přehrady mezi Čechy. "Kdybych uvnitř Mandolína,“ žetoval, „na někoho v tu chvíli promluvil, měli by mě za blázna!" Nečeká ale tato Jorika právě to, že Bravo seberu a… promluvím? Cítil jsem se tak sám a lesklé listy jí ležely u hezkých nohou. Všimla si jich, anebo předstírala, že si všímá? Sebrala časopis. Naše pohledy se předtím i potom jako náhodou několikrát dotkly a prahl jsem po Joričině úsměvu, ale tohle… tady… taky…

Očima léta jsem se ji však ohmatávat neodvažoval a podíval se dokonce - už podruhé - na jejího přítele. Podruhé méně lhostejně a - schválně - dokonce trochu uznale. Byla to divná hra. Podíval jsem se na toho muže kvůli jeho partnerce, ale byl mi taky sympatický a já zatoužil jeho dívku překvapit právě tím náznakem zájmu o něj. &Sokovat, vyvést ji z míry, vykolejit ji ve vlaku, přivést ji k orgasmu. Pomyslně. Představil jsem si ho jako kamaráda a šlo to a vlak letěl jako lesklý nůž krajinou, cíl se blížil jako terč a já… nebyl schopen sebemenšího kontaktu.

Ne že by člověka nenapadaly možnosti. Ano, vyndám ze saka drze navštívenku, podám ji rovnou té dvojici před sebou a řeknu: „Víte, že jste mi sympatičtí?“ Přímočarost je skopci vlastní, ale já byl zablokovaný skopec. A kdyby to vzali jako vtip, přišlo by jim to jako blbý vtip? uvažoval jsem zplihle. Kdo má tohle vědět dopředu? A vůbec, dialog se nezačíná přímočaře, nejsi ve filmu. Emoce ve mně pod slupkou bouřily a musel bych jim ponejprv utáhnout otěže a vyhoupnout se zase nad věc. Nebo částečně, aspoň napůl. Zvládnu to? Na práci nic nemají – oproti majitelům laptopu. Kdo ví, třeba oslovení uvítají? Pletu se?

Předstíral jsem i dál, že mě fascinuje spíš sousední obrazovka, ale to ta dívka naproti už na obrazovku vyloženě žárlila. Tak on tu má před sebou - jako na talíři - nejzamilovanější pár a čučí s nimi na porno? řekla v mém snu. Hej! Nejsi tady zbytečnej? Svému klukovi odevzdaně položila hlavu na rameno. Srovnala ji zase. Jak jsem na klíně stále svíral knížku i mobil, očima mi jela po kloubech a prstech a za chvíli podruhé. Orgasmus se pochopitelně nedostavil, ale vstala a odešla. Podruhé jsem čekal na její návrat napjatěji, ale Ondra, jak ho oslovila, si celou dobu myslel, že sleduji přes chodbičku krajinu. Katka (ano, připomínala mi Joričinu starší sestru) se vracela a naše pohledy se opět setkaly. &Slo o kmitnutí, ale nepozná žena, když se líbí? A nepozná, když se líbí strašně? Usedla, ale zůstávali skoro bez vzájemných doteků, a přece byl právě to jejich styk a styl. Zničehonic Katka zase vstala, otočila se, měla skoro stejně hezký zadek jako Joričina sestra a sundávala batoh. &Strachala se uvnitř batohu a zničehonic vytáhla čisté bílé kalhotky, čichla k nim a zase je skryla. Trvalo to čtvrt vteřiny. Možná to neviděl nikdo jiný, než já. Ale stalo se. V rychlíku. Expresně. Orgasmus jsem pochopitelně neměl. S odstupem dvaceti minut akt s batohem zopakovala, ale tentokrát vytáhla krém. Trošku si potřela tvář. Na jsem zůstal mrtvý jako klepadlo, ale voněla a všecko skončí za chvíli. Zastavíme. Vystoupíme. Rozejdeme se. Tak proč se tvářím lhostejně jako velký závodník formule jedna? Přesto… jsem Katce zvládl nějak nepopsatelně cosi naznačit a pochopila nejen, že se mi líbí, a znovu se podívala na mé ruce i na knížku. Dítě v pravý čas, jmenovala se ta knížka. Katka si pojednou mohla přečíst titul, i když jsem ho jinak celkem zakrýval, a já si představil, že jí to dělám rukou, ale vzápětí jsem v duchu přeskočil asi dvě hodiny a stal se jejich dítětem. Už jsem to Katce udělal, a tak jsem se i narodil. Znova. A jen tak získáš nárok i na kousínek Katčiny něhy, Lorenci, říkal jsem si. Tak marně přece po něze toužíš. A McEwan… a dítě… v pravý čas. A být ještě capartem, to jsem si představit uměl, ale sugerovat si, dejme tomu, že sedím proti páru v roli jeho babičky, to by mi nešlo. Ale pravda, tak by zase možná snil nešťastný režisér Petr Lébl, kdyby se ještě neoběsil nad jevištěm světa. Já byl ovšem jednoznačně dítě a rodiče se mi líbili. Anebo jen máma? A tu se mi vybavilo, jak bez partnera povadla, a konečně jsem definitivně pochopil, že jde opravdu o lásku mezi. TA je mou neviditelnou tygřici. Tu porodili. Energetickou smršť zcela speciálního orgasmu. Sílu pohánějící tisíc rychlíků. Vytvářela pukliny a soptila v základech domů míhajících se zrovna za oknem. Byla to energie, která mě by mě obrodila a postavila na nohy, a kdybych se jí zmocnil jako upír, tak by mě nabila jako baterii a neseděl by tady už jenom další vymlácený monočlánek. Jenže mi láska jich dvou nepatřila, i když se mě dotkla, a za chvíli vystoupím do neznámých ulic. Podobné energie jsem přitom v životě načerpal nějak málo. Tak často zůstaly mé city neopětovány a sotva která žena si dala kdy ve vlaku hlavu na mé rameno a sotva která se mi dívala do očí všeříkajícím způsobem. Ach, měl bych Ondru a Katku přece oslovit. Je tu sice i druhý pár s malým bijáskem a kluci u okna, ale kvůli těm čtyřem zůstat bojásek? &Sance! Příště boží lano nechytíš. V kupíčku bude putovat leda Edward Hyde. Bací tě vražednou holí. Dneska musíš! Je tu tak čisto. Nikdo ti nekonkuruje? Shora ti spadli ti dva lidé – a neuděláš nic? Hladil jsem Katku aspoň očima, ale ostýchal se. Měl masku lhostejnosti. Heč, vy dvě osiky, jako by ta maska říkala, ne vy, ale milenci u laptopu mě přitahují. Heč, pustili mi i film.
Jenže to divadlo byli Katka a Ondra, to pravé divadlo, a já nic nedokázal a ti dva mě taky neoslovili a byl by to detail, a přece špička ledovce. Nebudeme se tedy znát a devět decimetrů mezi námi zůstane propastí. Navždycky posviští tento rychlík, ale zůstanem sami. Jeden kluk otevřel okno.
Vítr chytil Katčiny vlasy a neuměl jsem oslovit ani ten vítr, ani Ondru, ne, za žádnou cenu jsem to nedokázal a místo toho si zoufal, že tu nemám Joričin telefon. Vyťukal bych přece Jorindě hezkou zprávu, ne? Už jsem si myslela, že se mnou nikdy nepromluvíte! Odpověděla mi krásná servírka ve snu, a přece jsem to říkal já jí. Ondrovi upadla prázdná plastová láhev a tentokrát jsem hmátl. Reflexivně. Byl rychlejší. A za chvíli vystoupíš, Lorenci. Jednej. Oni – tě – ne.. osloví. Sami ne. Párkrát to na to, pravda, vypadalo. Jednou se zvláštně naklonili ke mně a chvíli tak zůstali. Takhle se jednou naklonila přes pult kavárny i Jorika, vzpomněl jsem si, a nešlo si tenkrát nevšimnout jejích ňader… Jenže nejde o ňadra a ti dva naproti mě teď chvílemi cíleně pozorovali (je to cvok?). Přišlo mi, že je malinko zajímám, i kdyby jako záhada. Všichni jsme ale mlčeli a izolace existovala stejně jako ty kalhotky a krém. Spolu, ale sami. Ticho mezi námi připomínalo sovu a já si začal namlouvat, že by i jedno jediné slovo ušpinilo naši nevysloveně dokonalou souhru. Byl jsem schopen lásky, ale nechtěl jsem, aby nám vytekly romantické iluze na podlahou, jako se to stane nakonec každému. Květy vykvetou a dokud se díváte, nepokazíte jediný. Oči nic netrhají a já bych se na Katku a na Ondru dokázal dívat celý zbytek života, namlouval jsem si. Ale vlastně na Joriku a Jakuba. A představoval jsem si, že jim to nevadí. Není dvou bez tří. Zvedli se a já dostal šanci sundat Katce batoh a já ho sundal, ale vlak brzdil a starala se o rovnováhu. Odešli. A ne zvolna jako ve filmu. Ve filmu bych je samozřejmě dohonil. Ale já zůstal. „Kde vůbec jsme?“ zeptal jsem se těch od laptopu.
„V Táboře.“

A vlak se hnul, ale kdesi ve Veselí nad Lužnicí nám zkolabovala lokomotiva jenom z toho, že můj stesk zaplavoval kraj. V Táboře se toho dne prostě zřítil dům, psali to potom v novinách, a náhradní lokomotiva nás dovlekla až na místo, kde jsme na pokyn nádražního rozhlasu přestoupili do jiného rychlíku, a já tím přišel taky o laptopový pár a jako absolutní idiot si umiňoval, že ještě než umřu, zajedu si právě do Tábora a budu se tam procházet úplně neznámými ulicemi. Muzeem.

 

_{Ikona: radio-info.com}