Mluvilo se o vzkříšení filmu noir, novém stylu gangsterky, o mezníku v kinematografii, o kondenzaci nejryzejší postmoderny. Ale ať jeho úspěch škatulkujeme jakkoli, Tarantino vyslal světu důrazný vzkaz – aliance brutality a umění má budoucnost.
Pravda, nebyl prvním ani posledním prorokem tohoto druhu. Vzpomínám si na obraz malířského rebela Caravaggia, na němž vypodobnil biblickou Juditu, podřezávající vojevůdce Holoferna. Potom myslím na Francisco Goyu a jeho proslulé plátno Střelba 3.května 1808 s vyobrazením popravy povstalců v Madridu, kde také nešetřil krví. Tito ovšem brutalitu jen zobrazili, sice působivě, ale neučinili z ní dominantu díla. Jenže Tarantino povýšil násilí základní stavební prvek estetiky a zálibně si s ním pohrál. Jednotlivé postavy po celé šíři barevné škály nejsou nic než jeho trpící nositelé. Mnozí kritici psali o „oslavě“ násilí. Ale kdyby zůstalo čistě jen u oslavy, nemohl by režisér ani vystrčit nos na ulici; obraz brutality však ovroubil rámem polehčujících okolností, těch, které kritika ráda vyzdvihovala - řízné dialogy, vynalézavé prolínání dějových linií jednotlivých postav (než se potkaly v osudné garáži). Ale teď mi dovolte odložit záležitosti týkající se řemesla filmařského a soustředit se na problém morálně-estetický. Zdalipak by Gauneři prorazili tak famózně, kdyby mladý režisér odbyl všechny ty drsné scény?
Na tu pokojovou projekci si pamatuji velmi dobře. Seděl jsem jako přikovaný a zíral na krutosti páchané člověkem na člověku. Jen se podívejme na tu ekvilibristiku - původně sněhobílá košile pana Oranžového je po výstřelu do dutiny břišní celá rudá a zadní sedačka auta obětavého pana Bílého dostane zmítáním raněného červený nátěr. Kdybych tytéž situace viděl jako autentické záběry v televizních novinách, snad bych už ozlomvaz kroutil hlavou a zvracel do květináče. Ale přede mnou běžel film, předpokládejme dílo aspirující být uměním stejně jako třeba socha, obraz nebo ozdobná váza. Proč mu nevěnovat trochu pozornosti, i když ukazuje věci zavrženíhodné?
Tarantinovi Gauneři v tomto smyslu způsobili otřes. Jeden význačný kritik poznamenal, že účinek filmu na diváky byl podobný tomu, jaký mělo promítání L’Arrivée d’un Train en Gare de la Ciotat (Příjezd vlaku na nádraží v Ciotatu) v roce 1895, při němž se řady diváků šokovaných zobrazením jedoucí lokomotivy rozutekli. Takový příměr je velkou ctí pro Tarantina, vždyť zmíněný příjezd vlaku se počítá mezi historicky první příspěvky do kinematografie. Sám Tarantino si považoval toho, že rovněž během projekcí Gaunerů mnoho lidí předčasně opouštělo sály. „Někteří lidé to násilí a hrubé vyjadřování neskousnou. V pořádku. Není to jejich šálek kávy. Ale já je zasáhl. Chtěl jsem, aby ta scéna byla rozčilující,“ přiznal v rozhovoru. Ovšemže ti zasažení a neprchající drtivě převažovali.
Vrcholem absolutním a na výdrž náročnějším než slézání Mount Everestu byla pasáž s mučením zajatého policisty Nashe. Netřeba mluvit o uříznutém uchu (kritici nacházeli paralely ke „sprchové“ scéně v Hitchcockově Psychu). Polévání benzínem a prosby oběti tušící neodvratný konec už byly přímým sestupem do inferna. Divák si tu mohl jen vybrat, jestli se vžije do uniformy mučeného, nebo do zpocené košile tyranského pana Žlutého. A tak můžete spolu s Nashem sykat bolestí nebo povzbuzovat hokejovým fanděním tyrana k ještě krutějším kouskům, a nic na tom nesejde, tím jediným, kdo umělecky triumfuje a směje se nad hromadou mrtvých, je Tarantino.
Tento kouzelník vsadil na temnou kartu skrytou v naší přirozenosti. Násilí nás odpradávna fascinuje tak jako věci kolem smrti, sexu nebo přírodní apokalypsy. Je tím, co nás zmrazí, nad čím se mimoděk ustrneme se spadlou čelistí. I krystalická hrůza obsahuje zrnka rozkoše, a tak nás destruktivní pud Thanatos popichuje ke zvrhlostem, ať už jde o to je páchat, nebo jen pozorovat. Krutost je odnepaměti vyhledávanou podívanou – upomínají nás na to zápasy gladiátorů v srdci kolosea s hulákajícím lidem nebo ve středověku hojně navštěvované veřejné popravy. Podobně je to s válčením – lidé si mnohohlasně přejí mír, ale když už dojde k jeho porušení, jsou schopni se nevídaně rozběsnit a vzít nepřítele na bodáky.
Tehdy při své soukromé projekci jsem nevypínal přijímač ani během protivných reklamních pauz, trnul jsem a zatínal nehty do židle, zmocňoval se mě odpor, ale byl to odpor zvláštního druhu, namíchaný i slastným napětím z toho, co ještě přijde. Závěrečné titulky pak byly kulisou k mému zdrcenému bloudění po pokoji, jež jsem prokládal otázkou: Kolik je v Gaunerech krásného a co je povyšuje na umění, pro které stojí za to dvě hodiny sledovat scény cizelovaného násilí? Podobná otázka se s naléhavostí nemenší vztahuje na Quentinovu metu nejvyšší - Pulp Fiction, stejně tak na film Olivera Stonea Takoví normální zabijáci, v němž Tarantino zanechal scénáristické stopy. Tady jde o zvrhlost nejhrubšího zrna a komiksově pojatou anti-pohádku. Dobro a zlo nic neznamenají, s jejich platností už si nemusíte lámat hlavu, protože film nevyznává žádnou morálku. Natož pak senzacežravá média, která ve filmu dokázala jediné - vraždění je radost a padouch je miláčkem davu. A proč ne? Vzájemná láska dvou masových vrahů přece zlo zruší a 52 mrtvých je radostná statistika. Bůh Sledovanosti je nade vše, a jestli se nám to nelíbí, nezbývá než zavraždit televizi a uklidnit se třeba u Goyových olejů.
Dodnes v trvajícím ohromení vysekávám poklonu novátoru Tarantinovi, ačkoli jakási morální zábrana se ve mně vzpouzí a trhá sebou ve vzteku, že ty brutality nemůže odsoudit úplně. Pro to, co byste zavrhli v reálu, se díky režisérské a scénáristické brilanci ještě najde milost. A já smekám před zručným gaunerem Tarantinem, a druhým koutkem úst jej posílám do horoucích pekel. Filmové nebe už mu beztak patří.
ikona:galaxie.name